Článek
Milan žije bez střechy nad hlavou dvacet let, a jaké je to mrznout, ví moc dobře. Před pár lety jej mráz zaskočil jedné noci natolik, že málem umrzl. Skončil v kómatu na jipce v nemocnici, kde ho sice doktoři dali dohromady, ale přišel o několik prstů na nohou. Od té doby kulhá.
Na to, jak bratři žijí, se už nemohla dívat jejich sousedka z Boskovic, místní radní Vladěna Koudelková (Změna 22).
„Jednou za rok za dva, a to obvykle v zimě, projede kolem našeho domu pohřebák. Pánové zastaví opodál, vytáhnou černý pytel a jdou do lesa pro další tělo. To je prostě krutá realita,“ vylíčila Novinkám a Právu.
Bezdomovci se zalíbilo se v cizím domečku, teď mu hrozí až tříletý pobyt ve vězení
Původně s Milanem a jeho bratrem žilo v lesíku více lidí bez střechy nad hlavou. Postupně ale tato parta prořídla.
Loni před Vánoci to už Koudelkové nedalo, obvolala přátele, udělali narychlo sbírku a dali dohromady 10 100 korun, za které koupili dvě polystyrénová iglú.
Bezdomovec Milan z Boskovic se svým novým iglú.
Jde o nouzový přístřešek. Po složení a jeho uzavření ze všech stran lze vnitřek vlastním dechem vytopit tak, že uvnitř je zhruba o 15 stupňů tepleji než venku. Shodou okolností jde o výrobek z ČR. Firma v Ostravě tato iglú vyváží i do zahraničí. Používají se ve Francii, Kanadě, Maďarsku či v Británii.
„Spí se v tom dobře. Stačí jen nějaký spacák a polštář nebo druhá bunda pod hlavu. Ono to není vždy jednoduché rozdělat venku oheň. Moc nám tento dárek pomohl a dostali jsme jej v pravou chvíli,“ uvedl Milan.
Ten kdysi býval zahradníkem. Pak přišel i s bratrem o bydlení, a protože se k tomu přidaly ještě další problémy, začali spolu žít, kde se dá.
Vladěna Koudelková uspořádala sbírku, v níž obyvatelé Boskovic koupili bezdomovcům polystyrenová iglú.
I malá pomoc se počítá
„Mnohdy se tváříme, že tito lidé neexistují. Možná jejich životy nezměníme, ale nedělat nic je špatnou vizitkou pro nás pro všechny. Když každý pro potřebné uděláme alespoň trošku, minimálně tím aspoň trošku změníme k lepšímu svět kolem nás,“ podotkla radní.
Sehnáním iglú její pomoc bratrům rozhodně neskončila. V jedné z boskovických hospůdek jim domluvila, že dostávají třikrát do týdne něco teplého z kuchyně, co se neprodalo.
Koudelková má rodinu a stará se s manželem o dvě malé děti, na své sousedy bezdomovce, kteří žijí jen pár minut chůze od jejího domu, se chodí podívat jednou za dva až tři dny. Lidé jí pro ně dávají konzervy, bundy či svetry, občas někdo donese buchtu, konzervu nebo pár vajec.
Bezdomovec Milan si své iglú umí složit za pár minut.
„Milane, ty se mi dneska vůbec nelíbíš. Ty si dnes ještě nejedl. Běž se hned najíst a všechen ten nepořádek dávejte tady do těch pytlů, které pak najednou vyvezeme,“ říká při předávání věcí prokřehlému muži, který se tak tak drží na nohou.
Oba bezdomovci ihned poslouchají. I na její popud se naučili chodit k lékaři, navštěvovat charitu v Blansku, kde se mohou mýt a převléct do čistého, nebo pochopit, že terénní sociální pracovníci nejsou strašáci, před kterými se prchá. To je, jak Koudelková říká, „na oba pány velký pokrok“.
Mysleli si, že je teplo, přitom umírali. Bezdomovec z Hradce popsal, jak se žije na ulici v krutých mrazech
