„Je to jako skládat puzzle.“ Vitráže ze svatovítské katedrály opravují restaurátoři

„Lešení je tu postaveno proto, aby se odstranily statické trhliny v kružbových nástavcích sloupů triforia (ochozu, pozn. red.). A když už se tak velké lešení staví, tak se využívá i pro restaurování vitráží,“ popisuje rozsah prací Petr Chotěbor z Odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky.

Vysoká vitrážová okna za oltářem tvoří triptych zobrazující Nejsvětější Trojici po boku s Pannou Marií, světci a dalšími českými osobnostmi. Restaurátoři se v posledních měsících zaměřili na centrální a jižní (pravé) okno, to severní (levé) už se Správě Pražského hradu podařilo obnovit při předchozích etapách oprav.

„Všechna tři okna v závěru chóru jsou podle návrhu Maxe Švabinského, realizována byla v letech 1947 až 1949. Prakticky můžeme říci, že oprava takového rozsahu od jejich dokončení zatím neproběhla,“ říká památkář a architekt.

Většinu prací zvládají restaurátoři na místě. Barevné vitráže s vypalovanou malbou dokumentují, vyhodnocují jejich technický stav, čistí je a poškozená skla a olověnou osnovu opravují.

Čtyři části se ale kvůli špatnému stavu musely odvézt do specializované pražské dílny na kompletní restaurování. V oknech tak jsou v současnosti při pohledu z interiéru i exteriéru patrná prázdná místa.

„U nás musíme vitráže rozebrat z olověné sítě, vyčistit, doplnit či opravit poškozené segmenty, zpětně je složit do nové olověné sítě v identických parametrech a vrátit zpátky na původní místo,“ vyjmenovává umělecký sklář Petr Coufal z ateliéru na Starém Městě.

Právě tady vitráže pro katedrálu před zhruba osmdesáti lety také vznikly. Dílna nedaleko Vltavy funguje v podstatě nepřetržitě od roku 1935, kdy ji založil sklář Josef Jiřička. Při opravách sahají restaurátoři po původních sklech použitých při realizaci, objednalo se jich tehdy víc a zůstala tu uložená.

„Ty původní vitráže byly vyrobené kvalitně - silné olovo, dobře pocínované, jednotlivá skla do sebe dobře pasovala, sklo bylo pevné. Takové vitráže mohou vydržet desítky let, ale hodně záleží na povětrnostních podmínkách, které rozhodují,“ říká Ladislav Dolanský, jeden ze sklářů, kteří na mozaikách pracují.

Skládat malé skleněné části zpět na přesné místo je podle nich jako skládat puzzle, což není práce pro každého. Občas to prý chce v jejich řemeslu i psychickou odolnost.

„Někdy skládáte skla zpátky a zjišťujete, že ať se snažíte, jak chcete, tak vám to vychází o centimetr jinak. Pak musíte pečlivě přiřezávat, upravovat, pracovat s těmi diferencemi, které způsobili vaši předchůdci. A když máte třeba skládanou věc z 250 kousků a nemůžete se dostat do rozměrů, je to opravdu k zbláznění,“ směje se Coufal.

Případ svatovítských vitráží to ale podle něj není, ty byly připraveny pečlivě. Jejich obnova zabere třem zaměstnancům dílny zhruba měsíc. „Je to z toho důvodu, že ta olověná síť je poměrně hustá a ta kompozice je velmi složitá, což vyžaduje svůj čas,“ objasňuje Coufal.

Unikátní je i jejich výtvarné pojetí. „Okna jsou specifická především ve způsobu provedení sklomalby, Švabinský aplikoval jednoduchý lineární grafický styl, byl to hlavně grafik. Zajímavá je kombinace rozsahu sklomalby a hustoty olověné sítě, která je kolem. Je to úplně atypické,“ vysvětluje.

Lešení v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha by mělo z interiéru zmizet ke konci května. „Pak se přesuneme do exteriéru. Příští etapa je severozápadní věž neogotického průčelí, kde v úrovni dolního ochozu budeme restaurovat chrliče,“ přibližuje Chotěbor, jak budou práce na chrámu pokračovat.

Rozpočet na všechny opravy za oltářem je podle Správy Pražského hradu více než 5 milionů korun bez DPH.