Zpochybnit odhodlání našich vojáků jít bojovat je extrémně škodlivé, říká šéf armády Řehka

Veřejně výroky ministryně obrany ani jiných politiků nehodnotím, to není role náčelníka generálního štábu. Navíc já jsem takové výroky z úst ministryně nikdy neslyšel a nebyl jsem u toho, když je měla podle médií pronést. Pouze jsem četl článek, kde se o tom píše. Z vlastní zkušenosti ale vím, že novinové titulky neodpovídají vždy obsahu sdělení.

Ne, to rozhodně popírám! Vojáci jsou lidé a mají své emoce, včetně strachu, nejsme roboti. To je přirozené a naprosto v pořádku. Každý voják ale přísahá, má svůj vnitřní závazek a vůli jej naplnit. K tomu jsme připravováni. Vojáci Armády České republiky jsou odhodlaní bránit svoji zemi a bojovat, až to bude potřeba.

Znovu opakuji, já jsem toto z úst ministryně nikdy neslyšel. Role velení armády ani generálního štábu není komentovat výroky politiků.

Já sám a celé velení armády se dlouhodobě snažíme aktivně komunikovat roli armády, důležitost odstrašení a obrany i naše odhodlání a to, co pro to děláme. A nedělám to jen v médiích, účastním se diskusí v různých formátech napříč naší společností. Považuji to totiž za extrémně důležité. Stejně jako považuji za extrémně škodlivé pro bezpečnost naší země jakékoliv zpochybňování odhodlání našich vojáků jít bojovat a bránit svoji zemi. Navíc to není pravda.

Se zpochybňováním odhodlání našich vojáků v souvislosti s válkou na Ukrajině jsem nikdy nebyl konfrontován. Teď je to poprvé. Takže se ptejte a já vám otevřeně odpovím.

Ano, velení armády má k dispozici tvrdá data. Ukazuje se, že primární a hlavní příčinou personálních problémů armády je jednoznačně ekonomická situace vojáků. Ta je dále neúnosná. To pro nás není nic nového, opakovaně na to upozorňujeme a já sám jsem o tom v poslední době několikrát hovořil veřejně. Rozsah tohoto problému a to, jak dramaticky se situace zhoršuje, však zaskočily i mě.

Vycházím z výzkumu mezi téměř 800 respondenty u čtrnácti útvarů napříč vojenskými odbornostmi i regiony ČR. Podobný výzkum jsme prováděli i v roce 2023, takže můžeme srovnávat.

Máte naprostou pravdu, nespokojenost a naštvanost uvnitř armády v této souvislosti je, a pokud to dobře nevysvětlíme, bude to demotivující pro zkušené, dlouho sloužící vojáky.

Změna u náborového příspěvku je jen jedno z mnoha opatření, která se chystají ke zlepšení náboru, ale zejména i podmínek služby u již sloužících vojáků. Teď se pracuje na prováděcích předpisech k novelizovanému služebnímu zákonu a cílem je zlepšit podmínky služby u všech vojáků s důrazem na nejvíce ohrožené skupiny. Postoj můj a velení armády je, že personál považuji za klíčový, a z výdajového bloku armády v rámci rozpočtu jsem ochoten vyčlenit jakékoliv finanční prostředky, jaké budou třeba, abychom situaci vyřešili. Jsem ochoten vyčlenit peníze na stabilizaci personálu, i kdyby to bylo na úkor modernizace. Bez personálu nám technika nebude k ničemu. Jediné, co nechci omezovat, je osobní výstroj a výzbroj vojáka, protože to je základ bojeschopnosti a součást problému s motivací personálu.

Náborový příspěvek já osobně nepovažuji u plánovaných změn za to nejdůležitější. Je ale rozhodně správné, že se jeho výše i způsob vyplácení změní. Současná výše i způsob vyplácení v čase prostě již dávno nejsou motivační ani konkurenční ve srovnání s jinými profesemi na trhu práce. Navíc zákon nelze měnit každý rok. Řadu let se neměnil a je důležité limity různých příplatků nastavit tak, aby byly relevantní i v dalších letech.

Za nešťastné považuji jen to, že se nepodařilo tuto věc dostatečně vysvětlit a komunikovat dříve, než ji ministerstvo obrany předložilo a začalo diskutovat v legislativním procesu. Následně se rozpoutala veřejná diskuse o tom, jak noví vojáci budou dostávat při nástupu milion korun, abychom je nalákali do armády. To je samozřejmě úplný nesmysl, tak to nebude. Zákon jen nastavuje rámec, ve kterém se pak ministerstvo obrany může pohybovat. Reálnou výši a způsob vyplácení ale vydefinují prováděcí předpisy k tomuto zákonu.

Teď jsme v situaci, v jaké jsme, a jediné, co můžeme dělat, je snažit se fámy ve veřejném prostoru vyvracet a vojákům reálný stav vysvětlovat a komunikovat s nimi všemi možnými informačními kanály.

Vzhledem k výše uvedeným ekonomickým problémům situace rozhodně není růžová. Nejvíce ohroženy jsou právě skupiny, které nejvíc potřebujeme.

Mimo to ale máme ve vojácích odhodlané profesionály, kteří jsou připraveni bránit naši zemi a vydat ze sebe to nejlepší. O tom jsem přesvědčen. S vojáky mluvím, a to nejen z pozice náčelníka generálního štábu, ale také jako člověk, který v armádě strávil většinu svého života a mezi vojáky má dost bývalých kolegů a kamarádů.

Jakákoliv prohlášení, která zpochybňují jejich odhodlání bránit svoji zemi a v případě potřeby jít i do války, náladě samozřejmě výrazně neprospívají.

Je povinností nás vojáků zvažovat všechny realistické scénáře a být připraveni politickým lídrům dávat nezkreslená objektivní vojenská doporučení a vojenské možnosti řešení problémů, tam kde je to relevantní a žádoucí. To je vždy primárně věcí vojenského plánování především na strategické, případně na operační úrovni velení. Každé rozhodnutí o nasazení vojáků je ale vždy politické.

Nemyslím si, že většinu vojáků AČR trápí možné nasazení na Ukrajině a že by to bylo výrazné téma jejich každodenních diskusí. Vojáci řeší ve své službě spousty jiných problémů. Usilovně pracují na tom, aby jejich jednotky byly bojeschopné a připravené na obranu země. U toho je trápí všední problémy, jako je výcvik, nedostatky v materiálním zabezpečení, podmínky služby a podobně.

Stoprocentně! Každý voják přísahá, že se bude připravovat k obraně České republiky, že ji bude bránit a že je pro obranu vlasti připraven nasadit i svůj život. Ta přísaha je závazná a my vojáci ji bereme vážně.

To je důvod, proč existujeme, proč nás naši spoluobčané potřebují. Pokud by v tomto kterýkoliv voják neměl jasno, nemá v armádě co dělat.

Mně nepřísluší hodnotit důvěru v politické vedení. Strach z války mezi lidmi je přirozený a do jisté míry i užitečný. V okamžiku, kdy se nám nepodaří odvrátit válku, všichni jsme tak trochu už prohráli, protože dopady jsou hrozné a dopadnou na všechny, vítěze i poražené. My se musíme snažit válce zabránit, a to nelze jinak než tím, že budeme jednotní, silní, připravení a odhodlaní.

K tomu máme diplomatické, ekonomické a informační nástroje. Ty všechny ale musí být podpořeny reálnou vojenskou silou, odolností a odhodláním. To je pro nás vojáky to nejdůležitější poslání.

I když je strach z války přirozený a logický, nesmí mít dopady na vůli vojáků bojovat. U Armády České republiky to tak není. Máme kvalitní a odhodlané vojáky. Pro obranu země musí být ale stejně odhodlaná celá společnost. Tomu rozhodně neprospívá jakékoliv zpochybňování naší vůle a připravenosti se bránit, což může strach ve společnosti jen násobit. Je důležité mluvit otevřeně o tom, co může nastat, co by se dělo a proč to, co děláme, dává smysl.

Jednoznačně. Česká armáda plní zadání obranné strategie, a to zadání je diametrálně odlišné od minulosti před velkou válkou na Ukrajině. Poslední více než dvě dekády jsme se nechystali na velký konvenční konflikt vysoké intenzity se státním aktérem, neřešila se odolnost celého státu a celé společnosti a neřešilo se odstrašení. Navíc armáda byla podfinancována a „ohlodána až na kost“. Armáda potřebuje ke své práci nejen jasné politické zadání, ale také vytvořené podmínky k jeho plnění – a to tady nebylo.

Budovali jsme model armády, který odpovídá úplně jiným bezpečnostním výzvám a možnostem operačního nasazení. Neřešili se zálohy, zásoby, schopnost mobilizovat, rychle přecházet z mírové struktury armády do válečné a podobné věci, které jsou nezbytné. Navíc to není jen o armádě, ale také o kapacitách obranného průmyslu, strategických zásobách státu, bezpečnosti dodávek, spolupráci všech složek státu a odolnosti celé společnosti.

Teď se všichni snažíme co nejrychleji překonat nebezpečné období a rizika, která jsme si do značné míry vytvořili sami svojí nezodpovědností v minulých letech. Opět začínáme něco dělat až uprostřed krize, všechno je náročnější, dražší a nebezpečnější. Doufejme, že se z toho poučíme.

Armáda jde jednoznačně správným směrem.

Problém naplněnosti armády není zdaleka jen o náborech, to je jen mediální zkratka. Je to kombinace dvou věcí. Jednak jde o schopnost nabrat dostatečný počet lidí, zároveň je to ale také o schopnosti udržet si vojáky podle jejich zařazení a odbornosti dostatečně dlouho, to je stejně důležité. Vše také souvisí s demografií a celkovým vývojem společnosti. Česká republika v tomto není jedinečná. Podobnému problému čelí většina evropských spojenců.

Náš problém je teď především v konkurenceschopnosti na trhu práce a v ekonomické situaci vojáků, zejména u vojáků v nejnižších hodnostech (mužstvo a poddůstojníci), ale zdaleka už nejen tam. Tak například vojáci v této kategorii mají opravdu náročnou službu, navíc často do služby z domu dojíždějí na velké vzdálenosti a musí tak vést dvě domácnosti, přičemž si ubytovnu platí. Přitom dnes již 75 procent z nich má problém, aby jejich domácnost vyšla s celkovým měsíčním příjmem. U těch z nich, kteří mají nezaopatřené děti, je to dokonce 85 procent. To není nic nového, opakovaně na to upozorňujeme. Je to neudržitelné a musí se to rychle změnit. A já pevně věřím, že se to brzy změní. K tomu směřují i současné legislativní změny.

Sebekriticky je ale také třeba přiznat, že i my v armádě musíme dále pracovat na systému náborů, komunikaci s lidmi a organizační kultuře. Na tom teď usilovně děláme a pozitivní změny se již dějí, i když hotovo ještě zdaleka nemáme.

Služba v armádě je o obraně své vlasti a ochotě se za ni obětovat. Je to závazek, ale zároveň je to také velké privilegium. Obrana vlasti není nic abstraktního. Vlast je pro mě země, kterou miluji, je to také způsob života, kterého si cením, jsou to i moji spoluobčané, moji kamarádi, moje rodina, moji blízcí a hodnoty, na kterých se shodujeme. Tohle všechno miluji a cením si toho na tolik, že jsem ochoten to za každou cenu bránit. To je pro mě obrana vlasti. Tohle je podstata služby vojáka a doufejme, že i přesvědčení každého občana.