Článek
Nechtělo se mi psát o zveřejňovaném seznamu hříchů pana sbormistra K. Vůbec neznám jeho, ani jeho práci, když dětské sbory neposlouchám. Vida, jak drahého má advokáta, příčí se mi kriminalizovat člověka, jemuž soud nakonec může přiznat nevinnost. Ale taky se mi nechtělo souhlasit s jednou svou sestřenicí, která řekla, že kdyby čeští muži byli upřímní, založili by výbor na obranu pana K., protože mu stejně všichni závidí.
Nechtělo se mi psát o reakci pražského primátora na ten případ, to když zadoufal, že jméno slavného souboru nebude poškozeno. Vrchního potentáta metropole nemá zajímat prosperita sboru zpěváčků, když se něco takového stane, ale naplnění práva, pokud se prokáže, že pan K. porušil české zákony. O tom měl mluvit.
Nechtělo se mi psát o slovech bývalého ředitele zlaté kapličky, který do kamery řekl, že velcí umělci jsou holt trochu "ujetí", jinak by nebyli velcí. Nevím, jak to myslel, ale zvysoka kašlu na sebevětší umění, mělo-li by být podmíněno autoritativním zneužíváním holčiček. Nechtělo se mi psát o emotivním článku známé džezové pěvkyně na obranu pana K., když ta dáma neměla možnost nahlédnout do jediného vyšetřovacího spisu.
Nechtělo se mi psát o vášni dospělých mužů k Lolitám, když hranice milostného věku (pominu-li zákon) je tak nedefinovatelná, když je jiná od člověka k člověku, od vzplanutí ke vzplanutí, od jednoho zeměpisného pásma k jinému, od kultury ke kultuře, když morálka tu tolik zapáchá relativitou.
Nechtělo se mi psát o charismatu vůdců, pod jehož světlem se v duších zralých, natož nedospělých žen ztrácí sebevědomí, mizí zábrany i smysl pro hranici, která se zpravidla nepřekračuje. Nechtělo se mi psát o touze umělecky vyniknout, prorazit, uplatnit se, zúročit hodiny dřiny, o ctižádosti, jež velí zavřít občas oči a panu Všemocnému raději neodporovat.
A už vůbec se mi nechtělo psát o rodičích, co chtějí pro děti to nejlepší, co v zrcadle jejich úspěchů chtěli by zahlédnout i kousek sebe, co uměleckým výkonem potomka doufají trochu smazat svůj všední, neumělecký osud a kdysi marné sny. O rodičích, kteří musejí tušit, pokud v té roli fungují, že něco není v pořádku, ale nejednají. Zkrátka raději coby autority pauzírují, aby třeba neohrozili cestu malé zpěvačky do Tokia či do Jižní Ameriky.
Stane se občas, že člověku se o něčem psát nechce, a tak o tom nakonec napíše.
PRÁVO 14. prosince