Článek
Na protestu jste uvedla, že by neměla existovat možnost uložit za znásilnění podmínku. Stojíte si za tím?
Ano, pro mě je to absolutně nepřípustné. Protože znásilnění je vědomá volba někomu ublížit, to se přece nestane omylem.
Jakákoli forma násilí na člověku je hrozná a otřese jím to. Ale pokud jste ještě vůči agresorovi slabší, tedy žena proti muži, tak hned na začátku nastupuje i strach o život, protože nevíte, kam až to ten druhý chce dovést.
Pak je tam celá ta odporná část sexuální stránky, která je prostě nechutná. Oběť si dál s sebou nese nejen to, že zažila něco ponižujícího a odporného, ale také to, že není ve společnosti v bezpečí. A s tím se hrozně špatně žije. Je v tom strašný stud, o těch odpornostech nechcete ani přemýšlet, natož mluvit. Proto také spousta obětí znásilnění nepromluví, nebojuje, protože by to musela znovu prožívat.
Vy jste stud a obavy překonala a veřejně jako první popsala špatnou zkušenost s psychiatrem Janem Cimickým. Bylo těžké to učinit?
V určitém smyslu to těžké nebylo. Postupem času jsem se dostala do bodu, kdy byl hněv silnější než stud. Promluvila jsem veřejně ve chvíli, kdy měl (Cimický, pozn. red.) dostat státní vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana (v roce 2021, pozn. red.). Naštvalo mě to, protože není úplně v pořádku, aby někdo, kdo ubližuje lidem, dostal vyznamenání za zásluhy. To je hrozná křivda a plivnutí do tváře.
Ale také jste si to dlouho nechávala pro sebe. Bála jste se to říci hned?
Já jsem se nebála, jen moje okolí mě od toho odrazovalo. Moje maminka (zpěvačka Naďa Urbánková, pozn. red.) mě tehdy prosila, abych o tom nemluvila, protože by mě prý mohl zničit, že má na to konexe.
Tři měsíce nato jsem se svěřila lékařce, která mi odpověděla, že už o tom slyšela od dalších pacientek, ale že mi nemůže nijak pomoci. Myslela jsem si, že jako lékařka to třeba může nahlásit na lékařskou komoru, aby začalo alespoň nějaké prošetřování, ale to prý tehdy možné nebylo.
Tehdy neexistovaly sociální sítě, spojit se s dalšími oběťmi nebylo tak snadné jako dnes a tolerance vůči násilí na ženách byla, bohužel, zcela běžná.
K prošetření tedy nedošlo?
Ne. A já jsem ve dvaadvaceti jako studentka, bez podpory rodiny, nemohla nic moc dělat. Když se pak po více než dvaceti letech objevilo, že by měl dostat vyznamenání, řekla jsem to veřejně.
Ale není to tak, že bych celou dobu mlčela a najednou promluvila. Vědělo o tom mé okolí, moji bývalí partneři, kolegyně z divadla… Veřejnost se do Cimického obětí naváží, proč to neřekly dřív, ale my jsme mluvily, jenže to nerezonovalo. Mně za ty roky nikdo neřekl: Pojď, půjdeme na policii, půjdeme to řešit, chceš pomoct?
Veřejnost se stále zabývá hlavně tím, co měla a má dělat oběť, ale pozornost se má zaměřovat především na agresory a jejich okolí, které o jejich činech možná vědělo a nezastavilo je. Oběti znásilnění jsou tím nejzranitelnějším článkem v řetězci, a přesto je právě na ně soustředěna veškerá pozornost a tíha zodpovědnosti v nerovném boji za spravedlnost.
Za poslední tři roky, kdy se problematice násilí – jak sexualizovaného, tak domácího – věnuji více, vnímám jako velký problém, který nahrává agresorům, lhostejnost okolí a nedostatek obyčejné lidské empatie. Zvláště v okamžiku, kdy jdou oběti tyto odporné činy nahlašovat.
Budete sledovat odvolací řízení s Janem Cimickým?
Samozřejmě. Ale nevím, zda tam půjdu osobně. Dostal pět let, což je nejvyšší možná sazba v rámci zákoníku, který byl tehdy platný. Kdyby se to soudilo podle současného, mohl by dostat až dvanáct.
Zhruba osmdesát procent znásilnění se odehrává mezi bývalými partnery, příbuznými, lidmi žijícími ve stejné domácnosti. Je to pro vás překvapivé?
Ale ono je to pochopitelné, protože tyto typy agresorů jsou zpravidla zbabělci. Vybírají si prostor, kde nebudou vidět a kde proti nim bude stát jen jedna oběť, která možná ani nebude mít kam utéct.
Podle statistik soudy v posledních deseti letech v takřka polovině případů uložily za znásilnění podmínky. Jak to vnímáte?
Podle mne tím stát dává najevo, že se nestaví za oběti. A tím pádem se staví na stranu agresorů. To je špatný signál do společnosti i v souvislosti s případným budoucím agresorem. Co když tady chodí někdo, kdo nad tím přemýšlí a říká si: „Ten dostal podmínku, tak co bych si to taky netroufl?“
Od ledna platí redefinice znásilnění s přísnějšími tresty. Může tato změna pomoci?
Bylo potřeba to upřesnit. Teď je jasněji popsáno, že „ne“ znamená „ne“ a že vyřčený nesouhlas je validní.
Po nedávné kauze Anička se objevily návrhy, že by za tento trestný čin nebylo možné podmíněné tresty ukládat vůbec…
Byla bych určitě pro. Absolutně nechápu, jak je možné dát za takový čin jen podmínku, tedy v podstatě jen varování. Uvědomte si, že na druhé straně je oběť, která si to trauma ponese asi celý život. To je prostě strašně nespravedlivé.
V kontroverzních případech z poslední doby, kde podmínky za znásilnění padly, je uložili soudci, muži. Může to hrát nějakou roli?
Nepřímo. Bílý muž v Evropě je na vrcholu potravinového řetězce a není nikým ohrožen. To znamená, že muži, chlapci nevyrůstají s vědomím toho, že by jim někdy někdo mohl ublížit, a nedokážou se tedy empaticky napojit na to, jaké to je být „lovná zvěř“.
Dívky jsou odmalička vychovávány takto: Nedívej se na toho pána, nenos výstřih, nechoď sama. My jako společnost klademe obrovskou zodpovědnost na ty slabší, na potenciální oběti, ale mužům neříkáme, že se musí vymezit, že musí agresora zastavit, že musí ženy chránit, rozlišovat mezi dobrem a zlem…
Kdyby se víc než oběti řešili agresoři a potom také zdravá mužská společnost, která teď jakoby jen přihlíží, tak bychom byli jinde.
Jana Fabiánová
- Používá také pseudonym Yanna Fabian.
- Česká zpěvačka, herečka a tanečnice se narodila v Praze v březnu 1977.
- Je dcerou již zesnulé zpěvačky Nadi Urbánkové.
- V říjnu 2021 jako první veřejně popsala svou dřívější zkušenost s obtěžováním a napadením ze strany známého psychiatra Jana Cimického, který měl dostat státní vyznamenání.
- Je jednou z poškozených v trestní kauze Cimického, kterému soud v listopadu 2024 uložil zatím nepravomocně pět let nepodmíněně, povinnost zaplatit odškodné pět milionů korun a zákaz vykonávat své povolání na 10 let.
- Soud uznal Cimického vinným z celkem 39 skutků – 4 znásilnění a 35 vydírání se sexuálním podtextem. Mělo k nim dojít po dobu čtyřiceti let – mezi roky 1979 a 2019.
- Odvolací jednání u Městského soudu v Praze se uskuteční 9. dubna 2025.