Článek
Sokolovu nominaci podepsalo o čtyři poslance soc. dem. více než Burešovu a o deset více než nominaci Miloše Zemana. A přesto zítra ve Španělském sále mohou zapracovat úplně jiné počty. Chápu, že všichni - v první řadě občané, pak novináři, ale také samotní politici - jsou již unaveni stále se vyskytujícími spekulacemi kdo, kdy, za jakých okolností a v jakém počtu pomůže tomu či onomu kandidátovi na Hrad, nebo naopak do politického propadla. Bohužel není možné brát tyto spekulace na lehkou váhu.
Především soc. demokraté totiž opakovaně prokázali, že z jejich lůna může vzejít jakýkoliv, i sebenečekanější výsledek. Proto se musím věnovat naléhavým informacím, že skupina poslanců ČSSD připravuje na zítřek zablokování prezidentské volby. Znám samozřejmě funkcionáře soc. dem., kteří mi to řekli, ale slib zachování anonymity zdroje je neporušitelný. Snad jen to, že tuto možnost berou vážně jak ti, kdo o ní přemítají, tak ti, proti komu má být namířena.
Jinými slovy - sežene-li skupina bývalých zemanovců dost hlasů, aby poškodila nejen Sokola, o kterého jim tolik nejde, ale hlavně Vladimíra Špidlu, který se Sokolovým úspěchem spojil stabilitu svého stranického a vládního postavení, s chutí tito spolustraníci svému předsedovi podtrhnou stoličku. Bývalí zemanovci jsou to proto, že již svůj idol po jeho prchnutí z Hradu nezdobí fábory, ale pomalu se k němu otáčejí zády, neboť přestal pomáhat při lovu.
Na výběr, jak se zachovat, ale budou mít do poslední chvíle před vhozením lístku do urny. Jejich averze vůči Špidlovi je jistě obrovská: chtějí mu otlouct o hlavu nejen Zemanovo ponížení, ale především pro tyto lidi nestravitelnou vládní koalici s lidovci a US-DEU, kvůli níž Špidlovi vyčítají přílišnou ústupnost. Ale riziko, že zároveň mohou knokautovat vlastní stranu, které by po trojím znedůvěryhodnění už nikdo nevěřil nos mezi očima, je také veliké. A může nakonec jako bumerang zasáhnout případné strůjce takového pádu ČSSD.
Pátek ukáže, zda bude mít větší váhu pud sebezáchovy, nebo touha po pomstě. Nebýt kritické situace, do níž se soc. demokracie bezuzdným odkrýváním své vnitřní neuspořádanosti sama přivedla, mohli by její členové hledat a nacházet klady a zápory obou projektů dalšího vývoje strany, které jsou v jejích kuloárech k dispozici. Ale již to, že nejde o představy veřejně deklarované, diskusi ztěžuje.
Fakt, že výsledkem nevypořádaných vnitřních sporů se může v krajním případě stát pád Špidlovy vlády, pak činí nevzrušenou debatu v ČSSD prakticky nemožnou. První plán - na svržení Špidly - počítá s tím, že v čele soc. dem. alespoň načas stane Zdeněk Škromach, který stranické řady sjednotí a pokusí se vrátit prchající voliče tím, že se strana zbaví koaličních partnerů a bude využívat střídavě podpory ODS a KSČM. Lepší důkaz, že Špidlovým odpůrcům zoufale scházejí osobnosti, najít snad ani nejde.
Proto stále nevylučují, že jednáním a možná i nátlakem (zjevily se například ony bizarní zprávy o odposleších, které má vysvětlovat ministr vnitra, opravdu náhodou?) přimějí ke spolupráci Stanislava Grosse, který by pak vzal buď funkci šéfa strany, nebo premiéra menšinové vlády - anebo oba posty. Gross už není tou neochvějnou zdí, o kterou se mohl Špidla kdykoliv opřít. Ví, jak velké nebezpečí může šéfovi strany a premiérovi na stranickém sjezdu hrozit, a pro hypotetickou situaci Špidlova nezvolení již tak vehementně jako dřív nevylučuje, že by mohl kandidovat on.
Ale Grossovým projektem stále zůstává udržení statu quo - tedy Špidly v čele strany a vlády a koaliční vlády samotné, dokud to půjde. Otázka je, jak dlouho tato superkřehká vláda, která se zatím kromě zvládání povodní nijak výrazně neprojevila, nakonec vydrží. Ale to by byla jiná historka - možná by se v ní vyprávělo o řízeném rozpadu koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU a o krátkém líbivém mezičase před předčasnými volbami. Pak by se použily grify politických chirurgů, nikoli dnešních Jánošíků zamračeně žonglujících s údajně zakopanými sekerkami.
PRÁVO 27. února 2003