Článek
Z komunity dvaceti pražských bezdomovců, kteří se scházeli a užívali drogy, byl jediný, kdo se dokázal postavit na vlastní nohy. Povedlo se mu to, ale až po sedmnácti letech.
„S drogami jsem skončil ze dne na den. Bez odvykačky. Sám. Byl jsem odhodlaný. Jednou mě totiž kontaktovala policie. Musel jsem jít identifikovat kamaráda, který zemřel pod Libeňským mostem. Předávkoval se. Byl mladší než já. Byli jsme spolu na ulici sedm let. A jediné, co u něj našli, bylo na papíře napsané moje jméno a číslo,“ vzpomíná na moment, kdy sekl s drogami, dnes šestatřicetiletý Radek.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
Tehdy mu bylo 28 a byl odhodlaný najít si práci a vydělat na střechu nad hlavou. Jenomže to bylo těžší, než si představoval.
„Měl jsem brigádu, pak jsem přišel do party, přemluvili mě, ať si dám pivo a zůstanu s nimi. A o brigádu jsem přišel. Ti lidi vás vždycky stáhnou zpátky. Před rokem mi naštěstí Armáda spásy nabídla týdenní brigádu třídění oblečení z kontejnerů na textil,“ popisuje svou práci bývalý bezdomovec.
„A z týdne je už rok. Je to první práce, která mi dává opravdu smysl a baví mě. Posíláme oblečení do azylových domů, na ubytovny, ale i do dětských domovů nebo teď vypravujeme kamióny na Ukrajinu,“ dodal.
Dluží sto tisíc
Z let na ulici si ovšem odnesl žloutenku typu C, kterou se nakazil z infikované jehly, a stotisícový dluh na zdravotním a sociálním pojištění. „Splácím to. Bydlím na ubytovně nebo u přítelkyně. Poznali jsme se, když jsme dělali pořádkovou službu na fotbale. Ona nic z toho, co já, nezažila, ale dává mi impulsy, abych se snažil,“ svěřil se Radek.
Na ulici kupodivu nezažil opravdu zlý moment a při vzpomínkách na roky hrůzy a zimy si vybavuje i radostné chvíle. „Byli jsme taková parta spíš feťáků, ale když jsme třeba u nádraží viděli babičku, jak táhla těžkou tašku, zvedli jsme se a šli jí pomoct. A pak jsme se tomu smáli – my, spodina společnosti, a pomáháme,“ dodává.
Příběhů bezdomovců, zvláště závislých na drogách, které končí šťastně, moc není. „Jeden kluk se na ulici vrátil až po dvou letech. Ale já vím, že mně už se to nestane. Už jsem starý na ulici. Sám sebe bych zklamal. A jestli se někdy stane, že mě tahle práce přestane bavit, musím mít stoprocentní náhradu. Už nikdy to nenechám náhodě,“ věří si Radek, který své bývalé kumpány občas potká.
Kromě alkoholu i drogy
„Když vidím, že jsou v pohodě, pozdravím je. Ale jakmile poznám, že jsou zfetovaný, naskočím na tramvaj jakýmkoli směrem a pryč od nich. To je totiž problém až posledních let. Dříve bezdomovci pili jen alkohol, tak do roku 2008. A všechno se točilo kolem jeho shánění. Jenomže teď většina lidí na ulici fetuje, nejčastěji pervitin. Kvůli němu kradou nebo se prodávají, a jsou mladí, někdy ani ne osmnáctiletí,“ svěřil se Radek.
Osudy dalších bezdomovců i jejich tváře si mohou lidé prohlédnout na výstavě, kterou pořádá Armáda spásy při příležitosti oslav 25. výročí. Dvacet dokumentárních velkoformátových fotografií Jindřicha Štreita bude od 11. do 29. května na piazzetě Národního divadla v Praze.