Zemřel grafik Oldřich Kulhánek, autor českých bankovek

Zásluhou jeho mistrovství můžeme být hrdi na peníze, které patří mezi nejkrásnější na světě a jsou nejvíce propracované z hlediska kulturní identity a národních symbolů.

Kulhánek, pražský rodák, začínal v 60. letech jako ilustrátor. Jeho diplomovou prací na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze byl výtvarný doprovod veršů Vladimíra Holana Sen a cyklus koláží k Morgensternovým Šibeničním písním. Stále více však tíhl ke grafice, a nejednou se věnoval také kresbám, které proměnil ve velké černobílé obrazy.

Jeho grafické cykly působí jako moderní Božská komedie a orientaci zájmu naznačují už názvy - Klauniáda, Velká žranice, Úspěšné prase nebo Kdo je kdo. Celoživotním tématem se mu stalo zachycení lidských charakterů deformovaných svou dobou. Kafka se v Kulhánkově tvorbě snoubil vždy s Orwellem. Vždy mu byla blízká nadsázka a sarkasmus, reagující na to, co se dělo v české společnosti. Parodoval kupříkladu příchod McDonalda do Česka nebo vytvořil „bláznivé peníze“, určené k rychlé spotřebě.

Co do řemesla a stylu se Kulhánek inspiroval prací starých mistrů. Mnohokrát navštívil Belgii, kde i některé ze svých grafik tiskl, aby obdivoval ty, kteří byli jeho srdci nejbližší. Šlo o velikány severské renesance Hanse Memlinga, Hugo van der Goese, Hieronyma Bosche a Jana van Eycka. K nim připojoval i Němce Albrechta Dürera. Fascinovala ho jejich preciznost, řemeslná dokonalost i schopnost spojit realitu s magičností, jakou jejich obrazy a kresby vyzařovaly.

Několikrát jsme se o tom bavili a vždy mi tvrdil, že Dürer nebo Memling pro něj není minulost, ale živé umění. Pamatuji si jeho slova: „Pokaždé, když něco udělám, říkám si, zda bych jim to mohl ukázat a nestyděl se před nimi.“ Severská renesance byla pro něj velkou výzvou, ale tematika jeho prací zůstala vždy současná a často žhavě aktuální.

V březnu 1971 Kulhánka zatkla a uvěznila Státní bezpečnost a obvinila ho, že svými grafickými listy hanobí představitele komunistických zemí. Čekaly ho pak krušné časy. Nevzdával se.

Ruzyňské kresby se zážitky z vězení - vyvezené s pomocí přátel do Francie - se staly majetkem Centre Pompidou v Paříži. Sám pak často mluvil o solidaritě mezi intelektuály, která se mu stala oporou.

K jeho velkým tématům patřila i díla zaujatá sportem. „Fascinovaly mě záběry z cíle běžeckého závodu. Viděl jsem tváře lidí, kteří jsou na dně svých sil. V mém pohledu je dnešní vrcholový sport vzdálen helénskému ideálu, stal se víc symbolem násilí a brutality,“ vyprávěl o své inspiraci.

V bývalém Československu tvořil Kulhánek jakousi grafickou svatou trojici společně s Albínem Brunovským a Jiřím Anderlem. Brunovský předčasně zemřel v roce 1997, Anderle grafiku opustil a začal se věnovat jen malování, takže Kulhánek nakonec jediný zůstal u řemesla grafiky, které přivedl ve svém žižkovském ateliéru v Praze k absolutní dokonalosti.

Dokládá to i jeden z posledních tematických souborů, které věnoval biblickému Jobovi, člověku, jenž je stíhán nepřízní osudu, ale nevzdává se.

Schoulený a bezmocný nahý Job je možná rozměry největší litografie, jaká byla kdy v Čechách vytištěna. Postava je téměř v životní velikosti. V technické preciznosti i osobitém výtvarném stylu měl umělec jen málo konkurentů a nejen mezi svými vrstevníky. I proto se stal mezi evropskými a americkými sběrateli nesmírně žádaný. Dnes jeho velké grafické listy lze sehnat za částky, za které jiní pražští výtvarníci prodávají obrazy.

Posledním projektem, na němž se Kulhánek podílel, byl portrét Emy Destinové. Šlo o přímou zakázku pro grafickou obálku CD Zahrada srdce, na něž písně operní hvězdy přezpívala Eva Děpoltová. Kulhánek se účastnil jako patron i prezentace v Bílku u Chotěboře loni v listopadu.

„Na současném umění mi nejvíce vadí to neumětelství, které se vydává za tvorbu,“ říkal. Měl obrovskou chuť do další práce, chtěl se zase vypravit do Belgie za velkými mistry minulosti, prostě nic nenasvědčovalo tomu, že král české grafiky odchází.