Článek
Lisabonské smlouvě jste prohlásil, že je to podvod na občanech, snaha o resuscitaci již pohřbené mrtvoly či elitářský pokus o státní převrat na úrovni EU. Způsob, jakým byla podepsána, považujete za neomalený. To jsou silná slova, z čeho plynou?
Česká reprezentace podepsala tuto smlouvu a já záměrně neříkám text smlouvy, protože ten prostě neexistuje. Je jen nekonečný soubor dodatků k jiným smlouvám. Evropské orgány se rozhodly, že do konečného referenda v poslední zemi smlouvu nevydají vcelku. To bude znamenat obrovský nápor na jednotlivé parlamenty tam, kde budou o ratifikaci rozhodovat, protože poslanci budou hlasovat o něčem, co neuvidí.
Když se podíváme, jak se změnila smlouva proti původní evropské ústavě, kterou zamítly Francie a Nizozemsko, pak tvrdím, že rozdíl je jen v objemu. Ústava měla 560 stránek, což je na ústavu zoufalé množství. Nicolas Sarkozy, když kandidoval na prezidenta, žádal francouzské voliče, aby s ním volili i „novou malou praktickou a srozumitelnou minismlouvu“. Ta „malá“ smlouva má 3000 stránek.
A vy přesto chcete, aby o ní rozhodli lidé v referendu? Jak budou schopni posoudit takový text? Nebo jako její odpůrce spoléháte na to, že ji lidé odmítnou právě proto, že nebudou vědět, o čem by měli rozhodovat?
Máte pravdu, že lidé z toho budou úplně zjančení. Ale já spoléhám, že politické strany korektně, poté, co si udělají expertizu, občanovi vysvětlí, v čem je podstata. A měl by přispět i Ústavní soud, neboť je tu také otázka, zda je to ústava nebo nikoli. V tomto smyslu došlo k průlomu, když švédský nejvyšší soud rozhodl, že je to ústava, a je proto nutné změnit jejich ústavu. To je významný precedens pro ostatní země EU. Lze předpokládat, že náš ÚS může a podle mě by měl dospět ke stejnému závěru.
Já ale považuji za pokrytecké nejdříve něco podepsat a pak se teprve dotazovat ÚS nebo si teprve poté dělat expertizu, co jsem to vlastně jménem ČR podepsal.
Pokud by se o smlouvě mělo konat referendum, pak z ní bude předmět domácího politického boje v době voleb, v době, kdy ČR bude předsedat Evropské unii.
Myslím, že tady jde skutečně o přežití českého státu. A to z hlediska subsidiarity, tedy zachování vlastní nadřazenosti nad předpisy EU, ale především to zakládá mimořádné, smrtelné nebezpečí z hlediska případného pokusu o revizi Benešových dekretů.
V čem podle vás to nebezpečí spočívá?
Jednotlivá ustanovení smlouvy lze vysvětlit právně tak, že by neměly mít dopad z hlediska dekretů. To ale platilo jen do okamžiku, než německý poslanec a federalista Jo Leinen s pomocí dalších německých politiků prosadil, že se její integrovanou součástí stane Charta základních práv EU.
Teprve tento krok způsobil třaskavou směs. Tu tvoří dohromady Charta, jež se stane běžným evropským právem – o němž bude rozhodovat běžný evropský soud, tedy soud v Lucemburku – dále ustanovení o evropském občanství, které sudetský Němec nabude ve stejném okamžiku jako český občan, a za třetí ustanovení o nadřazenosti evropského práva právu členských zemí.
Nebezpečí si silně uvědomili Poláci a přijeli na jednání s Angelou Merkelovou s tím, že smlouvu přijmou, ale nebudou souhlasit, aby se Charta stala její součástí. Polsko to pojalo jako existenční otázku a Merkelová s tím souhlasila. Jediné Polsko tak bude moci posuzovat otázky diskriminace a práv obsažených v Chartě svými národními soudy.
A vy se obáváte, že soud v Lucemburku by mohl rozhodnout o neplatnosti Benešových dekretů?
Já to nevím, ale je možné jít do rizika, že soud v Lucemburku tak rozhodne? Byl z dnešního znění Charty základních práv odsun korektní? Nebo šlo o diskriminaci na kolektivním principu?
Česko-německá deklarace se ale již v tomto směru jasně vyjádřila.
Ta je podle mě irelevantní v okamžiku, kdy oba občané – český, který bydlí v domě v bývalých Sudetech, a německý, jemuž ten dům dříve patřil – nabudou ve stejném okamžiku nové občanství evropské, které je bez historie. A na základě tohoto faktu se ten německý bude ptát: proč já nebydlím v domě, který postavil můj a otec a léta patřil mé rodině?
Lisabonská smlouva
Dokument, který reformuje instituce EU po jejím rozšíření na 27 zemí.
Na rozdíl od euroústavy, zamítnuté voliči v referendech v roce 2005, Lisabonská smlouva nenahrazuje všechny předešlé smlouvy, ale jen je upravuje či doplňuje. Smlouva mimo jiné:
- posiluje úlohu Evropského parlamentu a rozšiřuje postup spolurozhodování do nových oblastí.
- umožňuje větší zapojení národních parlamentů do činnosti EU, a to zejména díky novému mechanismu sledování toho, zda unie přijímá opatření pouze tam, kde je činnost na evropské úrovni efektivnější z hlediska požadovaných výsledků (zásada subsidiarity).
- zefektivňuje rozhodování tím, že rozšiřuje hlasování kvalifikovanou většinou v Radě do nových oblastí.
- díky tzv. „občanské iniciativě“ bude moci jeden milión občanů z většího počtu členských států vyzvat Komisi k předložení určitých návrhů.
- vytváří dvě zcela nové funkce - stálého předsedu Evropské rady, občas označovaného za prezidenta EU, a jakéhosi společného ministra zahraničí, který skloubí funkce současné eurokomisařky pro vnější vztahy a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku.
Z dokumentu naopak vypadly ústavní symboly - společná hymna a vlajka.
Celý rozhovor s Vladimírem Železným si můžete přečíst v pondělním Právu.