Zbila ji studentka, za katedru se učitelka nevrátí

„Ve škole mě napadla agresivní, zdrogovaná studentka, které se ostatní učitelé báli, a poslali mě, abych jí pomohla se sbalit, aby mohla nadobro odejít ze školy. Byla to dívka, která byla problémová a o kterou se už dřív zajímala policie. Dopadlo to tak, že mě ošklivě zmlátila a chtěla popálit pomocí spreje a zapalovače. Plamen mě naštěstí minul,“ vyprávěla Právu Zuzana svůj příběh. Násilný incident ve škole byl jeho pouhý začátek.

Vážné zdravotní potíže se u Zuzany projevily vzápětí. Na to, co se dělo bezprostředně po útoku, si vzpomíná jen mlhavě. „Manžel mě vezl na policii, tam jsem podepsala nějaké papíry, ale vůbec si to nepamatuju. Druhý den ráno jsem nebyla ničeho schopná, ani vstát z postele nebo se obléknout. Odvezli mě do nemocnice, kde jsem dostala morfin, a pak jsem byla týden hospitalizovaná na kortikoidech,“ uvedla dlouholetá pedagožka.

Trauma z napadení jí ale v nemocnici nevyléčili. „Dva měsíce jsem měla nonstop sebevražedné myšlenky. Kdybych neměla přátele na telefonu, tak tady dnes už nejspíš nejsem,“ svěřila se. Rozvinula se u ní posttraumatická stresová porucha, se kterou se oběti násilí potýkají často.

I přes to, že incident ve škole se stal už před několika lety, následky ji dodnes neopustily.

„Stále mám úzkostné stavy, deprese. Jdu třeba do metra a pořád mám pocit, že za mnou někdo stojí a napadne mě. Jako učitelka jsem byla schopná sledovat najednou všechny žáky ve třídě, dnes mám problém soustředit se na jednoho člověka. Veškeré sportovní aktivity šly stranou, nejsem schopná chodit do kina, divadla, nemůžu nikam doprovázet svoje děti,“ řekla Zuzana, která se smiřuje s tím, že k vysněné práci se už nevrátí: je v invalidním důchodu a pracuje v chráněné dílně. Nejvíc ji ale mrzí, jak se k její situaci škola postavila.

„Když se to stalo, ředitelka školy se mi v podstatě vysmála a řekla mi, ať se vrátím zpátky do hodiny. Já v tu chvíli nevěděla, ani jak se jmenuju, seděla jsem v jídelně, klepala se a brečela,“ vzpomíná.

„Když se mi objevily zdravotní problémy, škola mě uznala jako práce neschopnou a dala mi výpověď. Všichni se ke mně otočili zády, zajímalo je jen, aby z toho škola nic neměla. Bývalí kolegové se vůbec nezajímali, jak mi je, neposlali mi ani kytku,“ řekla Zuzana, která se dodnes se školou soudí ohledně neplatnosti výpovědi. Právo kontaktovalo ředitelku střední školy, kde Zuzana pracovala. Ta potvrdila, že násilný incident se skutečně stal a že soudní spor ohledně neplatnosti výpovědi stále probíhá.

„Naše bývalá zaměstnankyně dostala výpověď kvůli pozbytí schopnosti vykonávat svoji práci. Podle nás to ale s incidentem, který se stal, nesouvisí,“ uvedla a dále nechtěla věc s ohledem na táhnoucí se soudní spor komentovat.

Přitom podle Zuzaniných slov všichni lékaři, kteří ji měli v rukou, alespoň slovně připustili, že problémy, které má, mohou skutečně vyplývat z „pracovního úrazu“. Příslovečné kulaté razítko na to ovšem nemá.

„Znalkyně, ke které mě poslala policie, ale řekla, že se nedá jasně určit, že by to bylo způsobené právě tím,“ řekla Zuzana. Rameny doslova krčilo také rameno zákona: napadení nejprve řešil místní úřad jako přestupek, poté si jej převzala kriminální policie, která jej odložila.

„Jeden z policistů mi do očí řekl, že by pro ně bylo zajímavé, jen kdyby ta studentka napadla buď někoho z nich, nebo aspoň ze zdravotníků,“ vyprávěla. „Zeptala jsem se ho, jestli tedy mám říct své dceři, že je v pořádku dát učiteli pár facek,“ dodala.

Zuzanin zdravotní stav se podle jejích slov začíná v posledních dnech konečně zlepšovat. „Všemožně se z toho snažím dostat. Nechci doma ležet a fňukat, chci žít,“ řekla. „Snažím se, co to dá, abych se mohla vrátit do normálního života. Dodnes mě občas potkávají bývalí žáci a říkají mi, že jsem byla nejlepší učitelka, jakou kdy měli,“ uzavřela posmutněle.

Psychoterapeut Tomáš Holcner Právu řekl, že posttraumatická stresová porucha se skutečně může i po jednom fyzickém napadení u člověka vyvinout.

„Není to vyloučené. Záleží na intenzitě útoku, ale u některých obětí násilného trestného činu se skutečně rozvine,“ řekl Právu Holcner. Průběh poruchy je po­dle něj individuální. „Většinou to má několik fází. Když je člověk napaden, přichází akutní stresová reakce, která po dni až dvou odezní. Pak ale může být období úzkostných příznaků, které mohou nějaký čas trvat a pak samy odeznít. V některých případech ale přetrvávají, a pokud potíže trvají několik týdnů po události, už mluvíme o posttraumatické stresové poruše,“ uvedl Holcner. Porucha se podle něj léčí většinou kombinací psychoterapie a psychofarmak.

Jeho slova potvrdil i psycholog Václav Kukla. „Posttraumatická stresová porucha se může objevit po napadení, ale třeba i po nehodě, vlastně po jakémkoliv stresovém zážitku,“ řekl Právu. V některých případech po čase odezní sama. „Záleží, jak má člověk silnou psychiku,“ dodal.