Článek
Obce by v růstu činží přitom nebyly omezeny žádným limitem. Pouze sociálně slabým nájemníkům by se mohly činže zvednout nanejvýš o pět procent ročně
Zázračné řešení? Myslím, že zaslouží jiné přívlastky. Ukvapené, neekonomické, nevyvážené a také sociálně necitlivé.
Samozřejmě že výsledný každoroční růst činží nemusí být hned 15, ale třeba jen 13 procent nebo 10 procent. Ale o konkrétní procento nejde. Podstatné je, jaký mechanismus se připravuje. A ten je z principu špatný.
Šlo by předně o návrat k plošnému mechanickému zdražování. Tedy o systém, se kterým sociální demokracie po nástupu do vlády skončila. Její představa vycházela z toho, že se už nadále nejde skokově přibližovat zkresleným tržním cenám a platit majitelům, co si oni představují a chtějí. Jestliže v Praze jsou tržní nájmy vysoké, tak jinde to už tak být dávno nemusí.
Nájemné je cena jako každá jiná a podléhá tedy ekonomickým zákonitostem. Tedy nemůže být taková, aby na ni lidé s běžnými příjmy nedosáhli. Nájmy jsou vzhledem k průměrným příjmovým možnostem lidí našponované už nyní. Až dosud se ceny regulovaných nájmů zvýšily za třináct let až patnáctkrát, tedy daleko více než cokoliv jiného. Příjmy lidí přitom rostly mnohem pomaleji jen zhruba čtyřikrát. To jasně dokazuje, že skokovému nárůstu již odzvonilo a že nyní musí přijít období jemnější regulace.
Vadou návrhu je i to, že staví na zcela nereálných předpokladech o roli obce. Tedy že zastupitelstva se budou chovat uvážlivě a bedlivě zvažovat, o kolik zvyšovat nájmy. Dosavadní chování obcí vůbec takové záruky nedává. Města téměř ve všech případech dosud plně využívaly daný prostor a nájemníkům předepisovaly činže v maximální možné míře.
Proč to dělala? Mají samozřejmě zanedbaný bytový fond. Přesto ne všechny peníze se vracejí do údržby a oprav. Podle šetření ministerstva financí v průměru více než deset procent z vybraného nájemného padne na jiné potřeby obcí.
Mnoho peněz se dále ztrácí i na neprůhledných zakázkách, které dostávají prominentní stavební a jiné firmy, které domy opravují. Existují také města, která za pouhou správu obecních bytů platí i okolo pětiny vybraného nájemného.
Navrhovat jiné pravomoci soukromým majitelům a jiné obcím je rovněž zarážející. Cožpak je možné, aby nájemník v jednom domě měl zčistajasna zcela odlišné regulované nájemné než jeho soused? Pochybuji, že i soukromí majitelé by se smířili s tím, že oni by mohli každoročně zvyšovat činže do určitého limitu, zatímco obce neomezeně. I z principu by museli opět protestovat u Ústavního soudu. A zřejmě by byli úspěšní.
Zcela nevyřešena je i sociální stránka věci. Není jasné, kdo by pomohl sociálně slabým nájemníkům u soukromých majitelů domů, kteří by nemuseli brát ohled na příjmy lidí a mohli do limitu zvyšovat, jak by chtěli. Názor duchovního otce návrhu místopředsedy KDU-ČSL Tomáše Kvapila že tyto nájemníky mohou převzít obce, je podle mého značně vzdálen skutečnému životu.
Obce se svých bytů šmahem v privatizaci zbavují a za chvíli jich budou mít sotva hrstku. Jak těžko se hledají volné byty pro nájemníky už teď, to nejlépe dokázaly loňské srpnové povodně. Dodnes mnozí lidé, kteří přišli o své nájemní byty, nemají natrvalo zajištěné náhradní.
Na současný příspěvek na bydlení také spoléhat nelze. Je vázán na příjmy lidí, nikoli na výši nájmu. I když se nájem zvýší skokově, příspěvek zůstane stejný. Nevěřím ani Kvapilovu tvrzení, že obce se chovají zodpovědně a sociálně ohleduplně, takže další výdaje na příspěvky na bydlení ze státního rozpočtu nebudou zapotřebí.
I když k definitivní shodě v koalici je ještě daleko, je zřejmé, že uvažované řešení je chybné. Přinejmenším je škoda času, který se kvůli němu ztratí.
Právo, 5. února