Zavěšené sloupy připomínají upálené osadníky z Ploštiny

Ploština měla lehnout popelem po vzoru Lidic a Ležáků. Nacisté si tímto způsobem přišli v závěru války vyřídit účty s místními partyzány a lidmi, kteří jim pomáhali. Pasekářská osada totiž byla kvůli svému postavení mimo civilizaci ­ideálním úkrytem pro odboj. Bylo zde asi deset usedlostí, v osadě žilo v chudých podmínkách a naprosto odříznuto od světa 51 lidí.

Německé gestapo mělo o partyzánské jednotce díky konfidentům přehled a vše vyvrcholilo po polovině dubna, kdy do osady vniklo téměř dvě stě nacistických vojáků.

Na poslední chvíli zmizeli osadníci do hor, hlavně ženy a děti, mnoho času neměli. Partyzáni je včas nevarovali, i když o příjezdu jednotek do blízkých obcí věděli. Někteří muži se ještě vrátili pro další majetek. Mnozí se ale dostali do spárů nacistů.

Partyzánům se Němci chtěli pomstít za jejich záškodnické akce. Na Ploštině rabovali, zapalovali domy. Do jednoho z nich zahnali pochytané místní osadníky a zaživa je upálili.

Osadníci zůstali bez pomoci partyzánské jednotky, která podle některých pramenů sledovala řádění německých vojsk zpovzdálí. Přeživším lidem schovaným v horách se následně do konce života vryl do paměti hrůzný štěkot německých ovčáků.

Od roku 1975 stojí na Ploštině národní kulturní památník protifašistického odboje, přibylo muzeum a amfiteátr. Některé domy byly po válce znovu postaveny. Nyní se areál ve správě Muzea jihovýchodní Moravy dočkal rozsáhlých úprav za více než sto padesát milionů korun.

Oběti běsnění v útrobách nového muzea připomínají osvětlené sloupy zavěšené pod stropem. Nechybějí vzpomínky pamětníků a množství dalších archivních materiálů. Dosud tragédii připomínal jen komplex budov s jednoduchou expozicí. Jedni z prvních návštěvníků muzea, které se ­veřejnosti oficiálně otevírá až v neděli 23. dubna, byli potomci upálených pasekářů.

Mezi nimi i čtyři sourozenci Zichovi, Jaroslav, Josef, Vít a Alena. Němci jim zabili dědečka, pradědečka a další jejich rodinu. „Přežila jen babička Anděla a její děti. Mezi nimi i náš otec Jan, který se narodil v roce 1939. On ani babička se však o té tragédii nechtěli nikdy moc bavit. Respektovali jsme to a věděli, jaká bolest v nich je a co musejí skousnout při každoročních estrádách, které se tady za komunistů na Ploštině při pietních vzpomínkách připomínajících spíš poutě děly. Neúčastnili se jich. Jen to všechno sledovali z okna svého domu na Ploštině,“ uvedl Josef Zicha z Vysokého Pole, které sousedí s osadou Ploština.

Ploština se nyní stává nejen místem piety, ale i nových aktivit. „Desítka vypálených domů, přes dvě desítky mrtvých v jeden osudný dubnový den roku 1945. Lidstvo se nikdy nepoučí z vlastních chyb. Proto si je musíme každý den připomínat. Hlavně pro školáky zde bude připravena řada vzdělávacích programů. Nabídka bude zajímavá jak pro školy, tak pro širokou veřejnost. Pamětníci pomalu vymírají a my nesmíme zapomenout,“ poznamenala radní Zlínského kraje pro kulturu a školství Zuzana Fišerová (Piráti).