Zaskočila mu polévka v hrdle, je ve vegetativním stavu

Jeden březnový večer seděli manželé v ložnici. Jaroslav pracoval na počítači a jedl nudlovou polévku. „Zahlédla jsem, jak se najednou skácel ze židle. Volala jsem záchranku, soused mu podle instrukcí prováděl masáž srdce, syn čekal na záchranáře,“ popsala minuty, které celé rodině změnily život, paní Jitka.

Třetí den po kolapsu lékaři oznámili, že Jaroslav je ve vegetativním stavu s otokem mozku. „Ve zprávě uvedli, že byl 35 minut bez kyslíku, prodělal zástavu srdce. Lékař mi řekl, že Jardův stav mohla zavinit zaskočená polévka, vyndali mu tuhou stravu z úst,“ popsala redakci Práva výrok lékařů Jitka.

Její muž byl 190 centimetrů vysoký, 114 kilogramu vážící profesionální řidič, který bral pouze léky na vysoký tlak. „Neurolog mi řekl, že Jardův stav je trvalý. Že je poškozená mozková kůra,“ uvedla Jitka.

„Mozková kůra řídí pohyb. Manžel je v takovém stavu, ze kterého se už nejspíš neprobudí. Vzhledem k věku takto může zůstat i deset let, vyhodnotil lékař. A protože bude ležet bez pohybu, klouby mu začnou vápenatět. Všechno ho to bude bolet,“ vybavuje si informace, které se snažila zvládnout před více než rokem a půl, Jaroslavova manželka.

Jitka za mužem chodila každý den, zároveň do práce, na zahrádku a starala se o jejich dva syny ve věku 11 a 14 let.

„Ze začátku jsem to zvládala jen těžko. Jarda zhubl 40 kilo, vypadal jak kostra potažená kůží, která kouká skrz mě. Chlapci se na něj doma stále ptali, strašně jim tatínek chyběl. Já se jim snažila vysvětlit, že onemocněl a spí. Po několika měsících, když se jeho stav trochu zlepšil, vzala jsem k němu staršího syna. Jak ho viděl, rozklepala se mu kolena, tekly mu slzy. V tu chvíli jsem zalitovala. Ale on ho chytl za ruku a nechtěl odejít. Chtěl zůstat u tatínka. Stejné to o něco později bylo i s mladším synem,“ vypráví Jitka.

Po roce už to, jak říká, nevydržela, naučila se pečovat o člověka ve vegetativním stavu, domluvila si pomoc sester a vzala si svého manžela domů. „Jarda mi strašně scházel. Ta hodina a půl v nemocnici mi nestačila. Teď spolu usínáme, jsme v jedné ložnici. Když přijdou kluci ze školy, sesedneme se kolem jeho postele a vyprávíme, co se ten den dělo,“ popisuje Jitka, která odešla z práce a každý den se stará o manžela, který už přibral deset kilo a získal zdravou barvu.

Když už přijala novou realitu života své rodiny, čekala ji další bitva. Jaroslav měl uzavřené životní a úrazové pojištění. Jenomže k jejich vyplacení potřebovala jeho podpis. Že je těžké získat ho od člověka v kómatu, po průtazích pojišťovna uznala, a žádala lékařskou zprávu.

Jenomže tam Jitka narazila znovu. „V květnu vyšel zákon o ochraně osobních údajů. Takže mi lékaři zprávu nemohli vydat. Jako manželku mě mohli pouze informovat o jeho stavu. Musela jsem se stát Jardovým opatrovníkem. Zbavení svéprávnosti a ustanovení opatrovníka trvalo další půlrok,“ popisuje překážky Jitka.

Protože do té doby neměla právo nic zrušit, musela dál platit účty za telefon a další pojistky kvůli hrozícím penále.

Jitku ale srazila na kolena až další byrokratická hloupost. „Jardovi propadla občanka. Šla jsem na úřad zažádat o novou s jeho fotografií pořízenou měsíc před tou událostí. Tam mi žena za okénkem řekla, že musí být foto aktuální, a přestože držela v ruce listinu, kde bylo uvedeno, že je ve vegetativním stavu, řekla mi, že by stejně bylo nejlepší, kdyby přišel osobně. Na to jsem jí odvětila, že to by bylo určitě nejlepší i pro nás, ale bohužel to není možné. Takže k nám domů přišli dva lidé s foťákem a fotili Jardu v kómatu, jak leží na posteli. Dodnes brečím zoufalstvím a ponížením, že jsem dopustila, aby takhle někdo cizí přišel a fotil ho,“ dodává Jitka.

„Lékaři mi naději nedali. Tvrdili, že už se nikdy ani nepohne. Ale už je doma osm měsíců a jsou znát zlepšení. Zmáčkne mi ruku, protáhne se, poznává hlasy a patří-li cizím lidem, kašle a je nervózní. Jinak reaguje na kamarády a rodinu. Tuhle mu syn nesl ukázat želvu a volal na mě, že na něj tatínek sám otočil hlavu. Věřím, že se to jednou zlepší a zase budeme žít alespoň trochu normálně,“ neztrácí naději žena, která po 13letém vztahu pečuje o manžela ve vegetativním kómatu.