Článek
Jde o týž nervový plyn, jímž 20. března 1995 japonská sekta Óm šinrikjó zamořilo tokijské metro. „Podobně se otrava projevuje u člověka,“ vysvětluje nám kapitán Milan Kozelka.
Slunečnou sobotu na jižní Moravě jsme sice bohužel strávili uzavřeni v učebnách, ale i tak bylo o zážitky postaráno. Děsivé video s účinky různých nervových plynů na potkany bylo součástí přednášky o zbraních hromadného ničení. Pohled na trpící zvířata je skutečně odpudivý.
Hrůzy válečného zdravotnictví
Další „nezapomenutelné zážitky“ nám poskytnou čtyři hodiny o válečném zdravotnictví. Hned na začátku nám praporčík Radek Thums pouští video, na němž úmírá Nedá Soltánová, íránská protivládní aktivistka, kterou loni v červnu zasáhla kulka při demonstraci v Teheránu.
Asi dvacetivteřinové video, během něhož vám doslova před očima vyhasne život mladé ženy, je paradoxně asi tím nejméně hrozivým obrázkem, který uvidíme. Následují roztrhaná těla, odtržené ruce a nohy, děsivé rány po pumovém útoku, pneumotorax i obličej zasažený šrapnelem. Ve zkrvavené hmotě šklebícího se masa lze jen hádat, kde kdysi byly oči, nos či ústa. „A teď si představte, že mu musíte zprůchodnit dýchání,“ poznamenává Thums.
Poručík nám vypráví o nejběžnějších válečných zraněních, jak a kde aplikovat škrtidlo, tlakový obvaz, jak uvolnit dýchací cesty či jak bychom měli jehlou uvolnit nahromaděný vzduch vzniklý následkem tenzního pneumotoraxu. Učíme se i o tlakových bodech, které stisknout, abychom omezili krvácení.
„Na bojišti se nejvíce umírá právě na masivní krvácení, tenzní pneumotorax, ucpané dýchací cesty a na následky šoku. Mnohdy jde o zbytečnou smrt, jíž jde s trochu praxe zabránit,“ vysvětluje nám Thums. „Teda, pokud to s váma nesekne,“ suše dodává.
Poslední dvě učební hodiny jsou věnovány topografii, práci s mapou, buzolou, určujeme azimuty a souřadnice, učíme se najít svoji polohu i číst terén. „Je dneska sobota, ale i tak mi nevadí, že jsem v práci. S vámi je to radost,“ chválí nás instruktor Radoslav Žák. „Však my se ještě pak v terénu uvidíme,“ dodává. Jestli z nás bude nadšený i za pár dní, se uvidí.
Vybírání dvou obětí
Po dvouhodinovém odpočinku vpodvečer si nás do „parády“ vezmou vojenští psychologové. Relativně veselá nálada, když jsme představovali jeden druhého či vymýšleli během dvaceti minut bojovou píseň týmu, vydržela do té doby, než jsme dostali za úkol vybrat dvě potenciální oběti, pro případ, že nastane možná krizová situace.
Náš tým nakonec o obětech rozhodl losem. Psychologové nás však záhy nemile překvapili, když oznámili, že vybrané oběti mají dvě minuty na to, aby nám kolegové popsali, co jim máme s sebou sbalit, v další půlminutě se s námi rozloučit, a odejít.
Poté, co ze sálu odešlo deset obětí, tak jsme dostali úkol my: napsat dopis na rozloučenou někomu blízkému a zalepit ho do obálky. Byl to poněkud zvláštní pocit.
„Kdyby kurz někdo nedodělal, tak ho odešleme, jinak ho dostanete zpátky. Ale nebojte, jak říkal velitel, za poslední tři roky tady nikdo neumřel,“ vtipkuje psycholog, kapitán Hummel. Když jsme dopsali, přišly zpět i „oběti“ a abychom se nenudili, dostali jsme další úkol, a to napsat jednostránkový esej na téma moje největší trauma.
O kurzu přežití
- Pro novináře a pracovníky humanitárních organizací pořádá kurz přežití tiskový odbor ministerstva obrany společně s Vojenskou akademií ve Vyškově od roku 1994.
- Výběr uchazečů se provádí na základě rozsáhlých fyzických a psychologických testů.
- Cílem kurzu je seznámit účastníky s možnými nebezpečími v oblastech konfliktů formou modelových zátěžových situací. Kurz si klade za cíl snížit riziko ohrožení života ve skutečné situaci.
- Od roku 1994 kurz absolvovalo téměř 250 lidí. Letos se přihlásilo 47 osob, bylo vybráno jen 17 osob.
Jedno je jisté – všichni z našeho týmu si už sbalili nouzová evakuační zavazadla a čekáme, kdy „to“ přijde. A taky doufáme, že esej o nejvíce traumatizujících zážitcích bude po chvíli skartován a že dopis na rozloučenou zůstane zalepen v obálce a že ho všichni dostanou zpět.
