Článek
Takže Britové dali nakonec v referendu Evropské unii vale. Jak tohle klíčové rozhodnutí vnímáte?
Respektujeme volbu britských občanů, nicméně EU pokračuje dále a Česká republika má zájem na jejím dobrém fungování.
Samo konání referenda, natož jeho výsledek ovšem nejsou pro Unii vůbec dobrým vysvědčením. Co se teď všechno musí v Bruselu změnit?
Neměli bychom chápat to, co se stalo na Britských ostrovech, jenom jako jejich zvláštnost, ale uvědomit si, že otázky, které si lidé kladou tam, mohou být položeny zítra i tady. Nespokojenost, která v Británii zaznívá, se opírá o něco, čemu lze porozumět.
Britové najednou řekli: „Tady se poctivě nemluvilo o věcech, které nás pálily.“ Silným motivem pro brexit se stalo vědomí, že stát by měl mít určitou kontrolu nad svým územím, třeba v takové věci, jako je rozhodování o tom, kdo může a kdo nemá přijít na jeho území. Příliv lidí odjinud lidem připadá jako ohrožení. A oni nevěří, že to vláda zvládne.
Jestli Evropa připustí volný pohyb migrantů po svém území v době, kdy nemá sjednocenou politiku, pak bude čelit důsledkům.
Jenže toto už nyní zaznívá hlasitě i jinde.
Pro nás, Čechy, je svoboda pohybu drahá. Je to jedna z těch velkých věcí, kvůli které jsme do Evropy vstupovali. Proto jsme v únoru projevili dost ochoty se o tom s Brity bavit, protože jsme je respektovali, a hledali jsme způsob, jak se z toho dostat, abychom Britům umožnili v Unii zůstat.
Chápali jsme, že nemůžeme říci Britům: „To budete muset skousnout.“ Poučení, které z toho plyne, je, že když ve střední Evropě jako politici reprezentujeme lidi a říkáme, že i u nás panuje podobný strach, musíme s nimi mluvit a ne je převálcovat s tím, že to musí respektovat.
Takže palčivá migrační otázka.
Pokud Evropa připustí volný pohyb migrantů po svém území v době, kdy nemá sjednocenou politiku, jak s takovýmto problémem zacházet, pak nutně bude čelit důsledkům: možná nespokojenosti a možná dokonce odmítnutí. A právě toto se stalo v Británii.
Ovšem právě za to vedení Unie už delší dobu sklízí značnou kritiku...
To je modelově podobná situace, jakou navodila ekonomická a finanční krize. Vytvoříte určitý systém volného pohybu, ale pak se pro chvíli krize ukáže, že nemáte dostatečné nástroje. To znamená, že ta stavba byla i v tomto případě nedodělaná.
Něco je nedomyšleného v ekonomickém systému. Když přišla ekonomická krize, tak někdo vymyslel, že to je proto, že jste příliš utráceli – a my vám tedy musíme utáhnout opasky. Všichni tuší, že takové řešení je podivné, protože někteří za to zaplatili tvrdě, přičemž víme, že část společnosti na krizi zase profitovala. To je velice nebezpečná hra s veřejností. V případě migrace se odehrává podobný příběh. Také se velkoryse mluví, ale jsme připraveni?
Jak v tomto světle vidíte postup a situaci premiéra Camerona?
Bohužel Cameron se podílel na vytváření obrazu EU, s níž srdnatě bojoval, načež teď se snažil lidem říci, že je to jinak. A oni ho uviděli jako nevěrohodného pro takové poselství. Pravděpodobně si představoval, že to uhraje, že přijdou s přesvědčivými argumenty ekonomickými a dalšími, a že to Britové pochopí.
Tyto předpoklady se nepotvrdily. Ukázalo se to jako příliš nebezpečná hra. Na to se opravdu hodí slova o otevření Pandořiny skříňky. Cameron si myslel, že si vyřeší vnitřní problém Konzervativní strany, a ono mu to přerostlo přes hlavu. Najednou se zjistilo, že na druhé straně je daleko víc emocí, než se myslelo.
A souhlasíte s názorem předsedy Evropské rady Donalda Tuska, že brexit by mohl být začátkem konce nejenom EU, ale západní politické civilizace vůbec?
To je spíš role pro starozákonního proroka. Ti asi měli nějaký důvod pro to, že každou chvíli hlásali nějaký konec. My ale musíme mluvit o tom, jakým způsobem zareagovat, aby důsledky byly co nejmenší.
Asijští velvyslanci se mě ptali, jaké by měl brexit důsledky pro partnery, jako jsou Japonsko, Jižní Korea nebo Čína. Musel jsem odpovědět, že žádné, protože ať tak, či tak, náš zájem je být v Evropě solidním partnerem, který je schopen koordinovat své kroky. Nepřipouštím, že nějaká varianta znamená, že se někam přesouváme.
Co by tedy mělo v Unii po brexitu následovat?
Chceme-li zabránit tomu, aby Unie byla nejistá a křehká, nebo aby se – nedej bůh – dokonce začala drolit, pak správná odpověď nespočívá v metodě, že když Britové vystupují, tak hurá s další integrací. Prostě bych nedělal kroky, které nemůžeme veřejně obhájit, jenom proto, že budeme sloužit jakési abstraktní představě integrace. Jestli se totiž dělala politika, která vyvolávala nedůvěru veřejnosti, tak v Británii nyní částečně sklízíme její trpké plody.
Velice nerad bych viděl, kdyby se začala rodit odpověď v nějaké užší skupině států, které by si řekly: „My ,otcové zakladatelé‘ nebo my ,nositelé společné měny‘ začneme postupovat po svém. A uděláme z těch druhých členy druhé kategorie.“
| Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním vydání deníku Právo. |