Článek
ÚS se problematikou zaobíral na základě stížnosti podnikatelky, které se nelíbilo, že by některé rodiny měly přijít o zvýhodnění jen proto, že některý z partnerů neuplatňuje prokazatelně vynaložené výdaje a využívá zákonnou možnost odečítat výdaje paušální sazbou.
Soudci zdůraznili, že zákon neměl tzv. rdousící efekt. „Přezkoumávané ustanovení je do té míry neutrální, že nerozlišuje poplatníky - fyzické osoby - primárně a výlučně podle druhu nebo struktury jejich příjmů, ale rozhodná je volba druhu zdanění, kterou pro sebe poplatníci provedli. Poplatníci tedy sami mohli zvážit, zda pro ně představuje větší finanční výhodu uplatnění blíže nespecifikovaných výdajů, nebo zda je pro ně výhodnější své výdaje specifikovat a získat tak daňové zvýhodnění,“ prohlásil soudce Fiala.
„Přezkoumávané ustanovení vycházelo toliko z toho, že vykazování výdajů procentním ekvivalentem je obecně pro poplatníka výhodnější, a proto od jistého poměru daňových základů poplatníkovi nenáleží daňové zvýhodnění. Jestliže by využívání paušálních výdajů v konkrétním případě pro poplatníka výhodné nebylo, mohl poplatník uplatňovat skutečně vynaložené údaje,“ vysvětlil Fiala.
Od 1. července loňského roku se díky novele zákona možnosti zvýhodnění u podnikatelů s paušály znovu rozšířily.