Článek
„Stát se členem klubu bylo zjevně velmi jednoduché, ryze formální. Běžnému hostovi diskotéky postačilo poskytnout provozovatelům klubu základní osobní údaje, nechat si vystavit členskou kartičku a podepsat souhlas s pravidly, a ocitl se tam, kde chtěl být – na diskotéce, která se po 24. hodině svou podstatou nelišila od sebe samé před touto hodinou,“ konstatoval senát NSS v čele s Karlem Šimkou.
Podle NSS nešlo hovořit o jakékoliv výběrovosti nebo uzavřenosti klubového zařízení. „Nebyla žádná kritéria členství a nebyl ani patrný důvod rozlišování mezi členy a nečleny klubu. Jistěže by se v určitý den mohla odehrát veřejná produkce, jež by skončila úderem půlnoci, a poté mohly být prostory klubu využity pro setkání uzavřené společnosti; ve skutečnosti tomu tak však nebylo a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo, je to dobře patrné,“ upozornil soud.
Soudci uznali, že lze jen obtížně formulovat obecně platný katalog rysů či vlastností veřejné hudební produkce ve vnitřních prostorách. „Vždy je nutno konkrétní případ posuzovat spolu s kontextem, v němž se odehrává, a zohlednit všechny pro něj podstatné a nezřídka velmi specifické rysy či jejich vzájemnou kombinaci,“ dodal Šimka.