Článek
Mezi těmito státy jsou i USA s nejmocnější armádou světa. A také Turecko, silně vyzbrojené proti Řecku i Kurdům. ČR, obklopena přátelskými zeměmi, potřebuje armádu určitě menší než průměrnou. ČSSD, které jde především o školství, zdravotnictví, důchodce a sociální oblast vůbec, bude jistě usilovat o další postupné, každoroční snižování podílu na zbrojení, například vždy o další 0,1 procenta ročně.
Dobře bude po Tvrdíkově odchodu v naší zemi. Učitelé, i vysokoškolští, dostanou přidáno, a i zdravotníci, budou byty pro mladé rodiny a také důchodci se už nebudou cítit jako žebráci. A ČSSD se vrátí pověst strany sociální solidarity.
Jaroslav Tvrdík byl jistě nejen nejoblíbenější, ale i nejlepší polistopadový ministr obrany. Nejlepší ale jen pro armádu a určitě také pro NATO, jejichž zájmy ve vládě prosazoval. Mělo být to být ale právě naopak, ministr obrany má uskutečňovat záměry vlády v armádě, podle jejího programu. A ten sociálnědemokratický nemůže být asociální.
České "závazky" či "sliby" vůči NATO na léta dopředu nemají žádnou smluvní, tedy právní platnost. V lepším případě byly poctivým vyhlášením politických úmyslů a záměrů, nebo, mám-li být zlý, jak se v armádě stále po sovětsku říká, "zámyslů", v horším případě jen nezávaznou rétorikou slavnostních projevů. Vláda ostatně může něco přislíbit jen pro své funkční období, do jest do roku 2006.
Je ostuda, že Tvrdíkovy zásluhy o nadměrnou militarizaci země vadily - aspoň podle zveřejněných prohlášení soudě - jen komunistickému poslanci Václavu Exnerovi. Tvrdík je tak silně proamerickým příznivcem NATO, že by jako ministr ztěžoval českou účast při vytváření evropských společných obranných sil.
Přitom byl Tvrdík dosti obratný, aby se neumazal - na rozdíl od ministra zahraničí Cyrila Svobody - od americké války v Iráku. I když s ní vnitřně sympatizoval tak, že dokonce hovořil o hezké smrti českého vojáka v boji při pomoci civilnímu obyvatelstvu nebo spolubojovníkům. Nikdy přitom ale netvrdil, jako Svoboda, že Irák má určitě biologické a bakteriologické zbraně.
V bilanci ministra Tvrdíka přesto zůstane jeden světlý boj - prosazení plánu profesionalizace armády. K ní měla ČR přistoupit už dávno, je nejméně ze všech zemí bývalého sovětského bloku zatížena militarismem.
Jaroslav Tvrdík a Stanislav Gross jsou nejoblíbenějšími ministry. Spojuje je mnohé, co je také odděluje od sociální demokracie. Nebo co aspoň neladí s jejím obrazem, jak ho známe z posledních let z kontinentální Evropy. Blairovský vzor zato navenek pojí tyto dva mladé muže s mnohými politiky hlavně ODS, a také s četnými vysokými úředníky nové, polistopadové generace. Tvrdík by mohl klidně být politikem ODS. A není v ČSSD sám.
Sociálnědemokratického bylo na Tvrdíkovi málo, snad to sociální cítění s rodinami penzionovaných důstojníků a s městy, která přijdou o své posádky. Z ČSSD nikdo Jaroslava Tvrdíka neokřikl, když argumentoval hospodářským prospěchem obcí a krajů z případných amerických vojenských základen v ČR. Nikdo neřekl, že ve světle potřeb školství, zdravotnictví, veřejné dopravy atd. potřebujeme armádu malou, jen schopnou plnit mezinárodní závazky. Měla by to být armáda v krátké době rekonstruovatelná k zásahům proti teroristům. Jiné nebezpečí nám ani našim spojencům nehrozí.
PRÁVO 3. června