Před padesáti lety vzplála čtvrtá živá pochodeň

Zemřel o dva dny později ve vsetínské nemocnici. Podle historiků se jeho smrt staví na roveň protestů prvních živých pochodní Jana Palacha nebo Jana Zajíce. Třiačtyřicetiletý Peroutka je jednou z méně známých obětí po osudném roku 1968, kdy došlo k sovětské okupaci Československa.

Byť je mezi historiky považovaný za levicově smýšlejícího socialistu, nedokázal se smířit s vojenskou invazí a s návratem omezování svobody slova. Ve Vsetíně byl osobností, v letech 1962 až 1967 vedl místní vlastivědné muzeum. Ředitelského postu se vzdal ze zdravotních důvodů, ale v muzeu zůstal coby odborný pracovník.

Začal se i politicky angažovat a stal se členem okresního výboru Československé strany socialistické. „Prosazoval právo svobodného pohybu uvnitř státu, svobodu spolčovací i shromažďovací, svobodu slova i tisku i právo na stávku,“ uvedl muzejník Pavel Mašláň.

Rok po okupaci uveřejnil k 51. výročí vzniku republiky v okresních novinách Nové Valašsko článek s názvem Jedenapadesátileté Československo – 28. říjen v historii našich ná­rodů.

„V textu připomenul zásluhy Tomáše Garrigua Masaryka i politické procesy v 50. letech a vyjádřil zklamání z politického vývoje,“ vysvětlil Mašláň. Článek uzavírá citátem T. G. Masaryka: „Idealismus, spravedlnost, lidskost se nakonec vyplácejí lépe než násilí hrabivých nadlidí. Věříme ve svobodu, svobodu vždy větší a větší!“

Po vydání textu došlo ze strany komunistů k vypořádání s nepohodlnými členy redakce Nového Valašska. Peroutkovi hrozili ztrátou zaměstnání v muzeu. „Peroutka to jako citlivý člověk velmi těžce nesl,“ popsali Pavel Mašláň a Lukáš F. Peluněk. Proto odpoledne 28. října 1969 vyšel do atria vsetínského zámku, kde se obalil lepenkovým papírem a zapálil se.

Ohořelý poté vyšel před vchod ze zámecké zahrady, kde si jej všimli procházející lidé a přivolali sanitku. Ta přijela po několika minutách a odvezla Peroutku do vsetínské nemocnice. I když po činu ještě komunikoval se svědky a do sanitního vozu nastoupil sám, popáleniny byly tak rozsáhlé, že 30. října 1969 kvůli nim zemřel.

Sebevražda upálením nese inspiraci v činu Jana Palacha. Peroutka se o něm zmiňuje v jednom ze dvou dopisů na rozloučenou, připomíná i pražské jaro.

„Umírám s myšlenkou, že všechno to krásné a dobré, co bylo v našem státě započato v minulém roce, bude dovedeno ke zdárnému konci. I když má smrt je motivována jinak než smrt Jana Palacha, nechť poslouží dobré věci, které jsem nemohl pomoci svým životem.“

Peroutkův čin připomíná od roku 1994 nenápadná deska na nádvoří vsetínského zámku.