Článek
Její rodiče pomáhali za druhé světové války lidem, kteří se potřebovali ukrýt, sháněli pro ně jídlo a pomáhali jim utéct. Odbojovou skupinu v okolí Rožmitálu ale v roce 1944 kdosi udal. Otci se podařilo se ukrýt, gestapo odvezlo Miluščinu maminku do Malé pevnosti v Terezíně. Dospívající dívka se svým bratrem naštěstí už tehdy z opatrnosti bydleli u prarodičů.
Po válečném kříži do dolů
Celá rodina se shledala po válce, včetně maminky, která podle vzpomínek dcery vypadala jako kostra potažená kůží. V roce 1947 dostal otec za svou odbojovou činnost Československý válečný kříž. Ale netrvalo dlouho a z členů rodiny se stali třídní nepřátelé. Měli totiž pilu ve Voltuši u Rožmitálu pod Třemšínem, kde zaměstnávali téměř sto lidí.
Komunistický bafuňář, Filip by měl zmizet z vedení Sněmovny, ozývá se mezi poslanci
Rodina přišla o vše, co neměla po kapsách, otec byl v prosinci 1948 odsouzen na rok nucených prací ve vápence a v jáchymovských uranových dolech. Po propuštění sepsal o poměrech v lágrech zprávu a pokusil se ji propašovat na Západ. Tu však Státní bezpečnost zachytila a rodinné příslušníky v roce 1953 pozatýkala.
Když bylo synovi paní Havlůjové 14 měsíců, odvezli ji k výslechu z ulice i s ním v náručí. Ten si dodnes zážitek z vyšetřovny pamatuje. „Začali na mě křičet a malý Tomáš se rozbrečel. Jeden chlap povídá: ‚Dejte toho spratka pryč!‘ Strčili ho za dveře. Nevěděla jsem, co tam je. Začal výslech. Malej brečel vedle a volal. Nic jsem nemohla dělat. Pak bylo ticho. Usnul. Pak se probudil a zase volal. Hrůza. Když jsme konečně přijeli domů, dostal horečku. Celou noc hicoval a volal. Od té doby měl srdeční arytmii. Když se narodil, měl srdce v pořádku,“ vybavuje si hrůzu z prvního výslechu. Paní Havlůjovou StB soustavně sledovala, vozila ji k dalším a dalším výslechům. Malého Tomáška pro jistotu sama už nikdy nevzala s sebou ven, a ani na nákup.
Pět let těžkého žaláře
V květnu 1953 se z výslechu už nevrátila. „Řekli mi – když podepíšete spolupráci, pustíme vás domů, tady jsou šaty. To byla jedna z nejhorších chvil v mém životě,“ vzpomíná na své rozhodnutí politická vězeňkyně, kterou nechali půl hodiny koukat z okna na ženu, jež na ulici vozila kočárek se stejně starým dítětem, jako měla ona doma.
Nepodepsala, byla zatčena, za pokus o přečin pobuřování proti republice a pokus zločinu vyzvědačství byla odsouzena k pěti letům těžkého žaláře, peněžitému trestu pět tisíc Kčs, konfiskaci celého jmění.
Na svobodu se dostala díky milosti prezidenta Zápotockého pro matky s malými dětmi po dvou letech, ale na záchranu vztahu s Tomášem bylo pozdě. Navíc ze zlomené nohy dostala zánět kostní dřeně a čekalo ji dalších sedm měsíců odloučení od syna kvůli léčbě. „Velký problém představovalo navázání kontaktu se synem. Zjevila jsem se doma, neznal mě, viděl mě snad dvakrát třikrát na návštěvě. Pořád se na mě díval. Šla jsem k němu, odtahoval se, prostě mě nebral,“ vypráví paní Havlůjová o synovi, který je dnes v invalidním důchodu.
Následky hrozivých zážitků a nuceného odloučení nepřekonala matka se synem dodnes. „Náš narušený vztah se narovnával jen pozvolna a nikdy se již nenapravil úplně. Na prvním místě vždycky miloval moji maminku, svoji babičku. Až do konce jejího života jsem byla až ta další. Do dnešních dnů jako by se vždycky při důležitých věcech vytvořila nějaká zeď,“ dodala bojovnice za svobodu, která i dnes objíždí školy a pořádá besedy s žáky.
Po revoluci se Miluška Havlůjová aktivně zapojila do politiky, vstoupila do Občanského fóra a v roce 1992 se stala starostkou Rudné.
Od společnosti Post Bellum, jež na její příběh upozornila, obdržela cenu Paměti národa, která je udělována statečným lidem, kteří během svého života prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova.