Vzpoura babiček: nejsme jen chůvy, máme vlastní život

„Mám svůj vlastní život, aktivity a zájmy. Mám své děti i vnuky velmi ráda, pomohu, pohlídám, ale už ne automaticky vždy a za každých okolností, za cenu vlastního sebeobětování,“ říká třiašedesátiletá Zdena.

Dospělé děti ale stále automaticky předpokládají, že jejich rodiče se profesionálními babičkami a dědečky stanou. Předpokládají, že péče o vnoučata se stane středobodem jejich života, jeho jediným smyslem. Včetně toho, že budou kdykoli k dispozici.

„Moji dceru vyvedlo z míry, že sex a citový život pro mne ještě není mrtvá záležitost, že jsem si našla přítele, se kterým chci žít,“ svěřila se Právu osmapadesátiletá právnička Věra.

„Předpokládala, že budu mít ráda jen její rodinu a vnoučata, kterým věnuji svůj veškerý čas. Ráda je samozřejmě mám, ale nechci být sama,“ dodala.

Je to konflikt současného soužití generací. Dnešní prarodiče nejsou stejní jako v osmdesátých letech, upozorňují sociologové, stejné zůstávají jen představy jejich dospělých dětí. Z toho vzniká v soužití generací řada nedorozumění.

Jestliže v roce 1991 téměř tři čtvrtiny (72 procent) seniorské populace souhlasily s výrokem, že rodiče musí pro své děti udělat vše, v roce 2008 to bylo už jen 57 procent, uvádějí statistiky. Sebeobětování a automatický přechod do role babiček a dědečků přestává být mezi seniory přijímáno jako samozřejmost, upozorňuje studie nazvaná Být dobrou babičkou – normativní očekávání spojená s rolí babičky v současné české rodině Sociologického ústavu ČAV.

Tomu odpovídají i sociologická šetření. Na 61 žen a 45 procent mužů ve věku babiček a dědečků považuje tuto roli za významnou a nejdůležitější, je to zdroj štěstí a radosti. Přesto v ČR pečuje o vnoučata mladší deseti let s denní či týdenní pravidelností kolem 30 procent prarodičů.

„Ty přece nemusíš chodit cvičit nebo na vaše čtvrteční setkání v divadle, uzemnila mě dcera, které jsem řekla, že ve čtvrtek prostě hlídat nemohu,“ říká pětašedesátiletá Květa.  „Jenže já si chci udržet dobrou kondici, mít přátele, divadlo mám ráda celý život. Nevím, proč bych teď do něj nemohla pravidelně chodit. To jsem skutečně nemohla, když jsem se starala o svoji dceru. Nechápu, proč by to měl být můj celoživotní osud,“ dodává s tím, že jinak děti ochotně pohlídá další dny v týdnu.

Generace současných prarodičů, tedy lidí mezi 50 až 70 lety, je ve srovnání s generacemi prarodičů v minulém století vzdělanější, má jiné představy o životě, jiný životní styl, a má na něj i finanční prostředky. Prarodiče tedy nepředstavují, jako před sto lety, vůbec jednotnou skupinu.

Mají i odlišné představy, jak by měla vypadat role prarodičů. Prodlužující se doba odchodu do penze způsobuje, že v době, kdy by měli pečovat o vnoučátka, je v důchodu pouze zhruba 40 procent prarodičů, na ostatní připadá babičkovská a dědečkovská povinnost v době, kdy ještě pracují.

Mění se ale i rodiny jejich dospělých dětí. Vysoká rozvodovost se podílí na tom, že o vnoučátka pečuje často jen rodič jedné strany bývalých manželů. Žena samoživitelka, která zůstává sama s dětmi, má zase logicky větší potřebu pomoci ze strany svých rodičů.

Vztah mezi dětmi a prarodiči také výrazně ovlivňuje vztah, jaký mají děti se svými rodiči, upozorňují sociologové ještě na jeden významný fakt.  Značná část rodin totiž vítá hlídání dětí, jejich doprovod do školy či na kroužky, ale velmi těžce nese, když prarodiče jejich děti „vychovávají“, protože tato výchova se někdy může dosti výrazně lišit od jejich představ.

Poměrně častý je i jev, kdy rodiče, kteří nemají na děti čas,  žárlí na svoje prarodiče, kteří s dětmi zažívají denní dobrodružství. Protože mají čas i peníze a jsou vzdělaní, připravují pro ně program často zajímavější než rodiče. I to může být zdrojem konfliktů.