Článek
Na letišti v Jaroměři to pořádně fouká. Malým sportovním akrobatickým speciálům XtremeAir XA42 to ale nevadí, do vzduchu se chystají i tak. Před hangárem u nich stojí připravený celý tým „létajících akrobatů“ v modrých kombinézách. Čtveřici letců vede Stanislav Čejka, doplňuje ho Jan Tvrdík, Jan Rudzinsky a Martin Špaček.
A právě Špaček mě za chvíli vezme s sebou do vzduchu. Zkušený vojenský stíhací pilot je členem party od roku 2022, zaujal místo po nejstarším členovi, legendě českého akrobatického létání Miroslavu Krejčímu.
I když už zkušenosti s akrobacií měl a létal ji třeba s gripenem nebo L-159, musel projít několikaletým výcvikem. Nejdřív trénoval vzdušné prvky jen ve dvojici, až pak se přidal zbytek letky a ladili sestavu, kterou ukazují veřejnosti dnes.
Proletět se v akrobatickém letadle je zážitek na celý život
Nejdřív od pilota dostávám na záda batoh s padákem a instrukce, jak ho použít. „To kdybychom náhodou skákali…,“ směje se Špaček, i když mě zas tak do smíchu není. A tak mě hned raději uklidňuje: „…což dneska nebudeme.“
Vyskočit na křídlo stroje a nasoukat se do úzkého prostoru kabiny, připomínající tu ve formuli, je popravdě docela gymnastický výkon.
„To letadlo není stavěné na to, aby v něm bylo nějaké velké pohodlí, ale aby bylo co nejlehčí a mělo co největší výkon, ten má asi 315 koní a je tam povolený násobek přetížení plus mínus 10G, což je hodně,“ vysvětluje mi.
„Takže teď mám poslední šanci vyskočit?“ vtipkuji nervózně, když mi Špaček zapíná bezpečnostní pásy. „No teď už je pozdě,“ směje se. Poslední zamávání do kamery a letadla ve skupině rolují na odlet.
„Počasí dneska není úplně ideální, protože hodně fouká vítr, vzduch je takový, jak my říkáme, rozbitý, hodně turbulentní, není to úplně ono, ale i tak se to dá,“ myslí si.
Čekání na start
Hlavou vzhůru, střemhlav dolů
Jakmile se stroj odlepí od země, můj počáteční neklid je ten tam a v rychlosti mezi 150 a 400 km/h si užívám dechberoucí výhledy z ptačí perspektivy ve výšce víc než 600 metrů nad zemí. Chvílemi v sérii akrobatických prvků ztrácím přehled, kde je dole a kde nahoře a barvy modrého nebe a zelených i žlutých polí se kolem míhají rychlým tempem.
Letadla, jejichž pořizovací cena byla kolem 13 milionů korun za kus, se v přesně dané formaci drží neustále jen neuvěřitelných pár metrů od sebe. „Ale nepouštíme se do ničeho, co nemáme předem nacvičené,“ říká Špaček.
Piloti jsou přes sluchátka propojení na stejné frekvenci a Čejka v čele čtveřice dává pokyny k jednotlivým synchronizovaným prvkům. „My už to samozřejmě tak nějak známe nazpaměť, ale on nám je stejně říká, abychom byli včas nachystaní na to, co bude dělat,“ popisuje, jak to v oblacích chodí.
„Dělali jsme spolu takové ty základní prvky jako přemet, souvrat, nějakou souvratovou zatáčku, sudový výkrut. Ale byla to opravdu jen taková malá ukázka, protože když vozíme cestující, tak nemůžeme dělat to, co děláme standardně,“ objasňuje.
Letadla se ve vzduchu drží jen pár metrů od sebe
I tak mi řada přetížení od +5G po -1G rozbouřila žaludek a své udělalo i vedro v kokpitu, do kterého se přes transparentní střechu opíralo slunce. Nezkušeným pasažérům bývá při vrcholných akrobatických prvcích špatně často, jak potvrzuje Špaček.
„Třeba když je to kladné přetížení, tak proudí člověku krev z hlavy do těla a zatlačuje ho to do sedačky. Ale zase ta přetížení v těchto letadlech jsou docela krátkodobá, tak se to dá vydržet,“ myslí si. I když mnozí pasažéři, co si po přistání raději rychle odskočili na toaletu, by s ním asi nesouhlasili.
„Já to přirovnávám k tomu, že je to jako v autě – když řídím, tak mi špatně není, ale když tam sedím jako spolujezdec a řidič dělá razantní pohyby, které nečekám, tak je to horší,“ popisuje.
On už si za ty nalétané roky zvykl a tento typ akrobacie si užívá. „Beru to jako koníček a takový splněný sen. Je to pro mě úžasné lítání a možnost, jak se svézt v tomto letadle,“ potvrzuje.
Historie skupiny
- The Flying Bulls Aerobatics Team má kořeny v roce 1960.
- Známý byl nejdříve pod názvem Chrudimská čtyřka
- Založil ji někdejší pilot ČSA Jiří Tlustý.
- Formace si vydobyla světové jméno na leteckých dnech v Evropě i Asii.
- Po vynucené přestávce na začátku 80. let se skupina vrátila na nebe v roce 1990.
Nejčastější účastník Aviatické pouti
Diváci se na show vzdušných akrobatů mohou těšit třeba na tradiční Aviatické pouti v Pardubicích, která se letos koná první červnový víkend a spojí se tak zároveň i s oslavou Dne dětí.
„Naše skupina je, co se týká letových vystoupení na Aviatické pouti, nejčastějším účastníkem. Z dvaatřiceti ročníků tam nebyla jen dvakrát, a to jen proto, že byla někde v zahraničí a nebylo to možné,“ zmiňuje pilot Jan Rudzinskyj.
„Na Aviatické pouti zaletíme naši standardní sestavu, která trvá asi dvacet minut. Předvádíme v ní prvky, které většina skupin – nebo možná žádná jiná akrobatická skupina – nelítá, což jsou prvky s negativním přetížením, ty lítáme obráceně kabinou dolů a držíme u toho formaci,“ vysvětluje Špaček, v čem je jejich vzdušné představení specifické.
Messerschmitt Me 262, který bude na pouti také k vidění
Na pardubickém nebi se vystřídají historická letadla či moderní stroje české armády. Novinkou bude letoun Messerschmitt BF-109, který se u nás ve vzduchu ukáže poprvé od druhé světové války, nebo simulovaný zásah žlutého záchranářského vrtulníku.
Další stálice leteckých dnů, přední český pilot Martin Šonka, předvede své oblíbené obraty hned v několika typech letadel. A možná ho návštěvníci uvidí popojíždět i ve stroji, ve kterém ještě nikdy předtím neseděl – v Blériotu Jana Kašpara. Půjde o repliku letadla, se kterým průkopník české aviatiky uskutečnil v roce 1911 slavný přelet z Pardubic do Prahy.