Výživné na děti neplatí polovina rodičů

Nesouhlasí opozice, návrh se nelíbí ani matkám samoživitelkám. K penězům by se totiž nedostaly dřív než za devět měsíců.

Jenomže něco se udělat musí. Jen v roce 2013 dosáhly dluhy na výživném 13 miliard korun. Přijít na to, jak rodiče, kteří neplatí alimenty na své děti, donutit, aby tak učinili, se snaží představitelé napříč politickým spektrem.

Ukazuje se však, že málokdo ví, kdo má jaké kompetence. Kolika žen se problém skutečně týká? Kolik, když už se jim to podaří, berou v průměru na dítě? Jako téměř jediná evropská země nemá Česko stanovenou minimální výši výživného na dítě.

Hnutí ANO chce využívat jako bič na neplatiče veřejně prospěšné práce, domácí vězení a náramky a daleko více zabavování řidičských průkazů.

Sociální demokraté chtějí potřebným matkám platit výživné a pak z otců peníze vymáhat. Jenomže to vlastně v Česku také nefunguje. A tak je podle většiny odborníků i to, že by zákon o zálohovém výživném vstoupil v roce 2016 v platnost, jen utopie.

Se statistickými údaji je to ohledně alimentů složité. „Podle Českého statistického úřadu rozvod manželů s nezletilými dětmi tvoří 57 procent. Třicet devět až padesát procent rodičů nehradí výživné. Podle dat ministerstva práce a sociálních věcí se tak neplacené alimenty týkají kolem 55 tisíc českých dětí. Jenomže tady chybí zásadní složka partnerů, kteří se pouze rozejdou, poté co si spolu pořídili děti. Takže podle mého se problém týká ročně až 90 tisíc dětí,“ domnívá se Lucie Asenová, předsedkyně Asociace neúplných rodin.

Přestože by se mohlo zdát, že její asociace a matky samoživitelky budou mít ze zákona o zálohovém výživném radost, opak je pravdou.

„Vítáme iniciativu sociální demokracie a ministryně Marksové, nicméně jednoduše nastavit, že závazky, které soudy a jiné nástroje nedokážou z neplatících rodičů dostat, bude platit stát, je nešťastným zjednodušením problému,“ pokračovala Asenová.

„Nehledě na to, že za současně navrhovaných podmínek by se peníze k ženám dostaly nejdříve po devíti měsících,“ vyjmenovala některá hluchá místa diskutovaného věcného záměru zákona o zálohovém výživném Asenová.

„Není v něm stanovena minimální výše výživného na dítě, přestože ji ve všech okolních státech mají. A vůbec nejsou jasně vymezené nástroje a jejich používání – jako je zabavování řidičských průkazů, domácí vězení s náramky nebo obecně prospěšné práce, které, jak věřím, by byly účinné a dosud se jich kvůli složité legislativě užívá jen velmi málo,“ dodala Asenová.

Opatření by se týkalo nízkopříjmových rodičů, kteří se snaží bojovat o alimenty. Ti, jimž se to podaří, pobírají podle asociace na jedno dítě mezi jedním a dvěma tisíci na měsíc. Těch neúspěšných je však daleko víc. Jen v roce 2013 české soudy podle ČSÚ vydaly 156 tisíc exekucí na základě neplacení alimentů, aby pokryly celkové dluhy na výživném 13 miliard korun.

Příkladem za všechny je osud paní Blanky z Kolínska, jež sama pečuje o autistického chlapce (8). První soud jí přiřkl alimenty, jenomže exmanžel nic neplatil.

A jak to tak v Česku bývá, druhý soudce ho úplně zbavil povinnosti platit, protože nepracuje a jako nevýdělečný nemá odkud brát. Nezaznělo nic o tom, že mu bude odebráno řidičské oprávnění ani že by měl vykonat veřejně prospěšné práce.

„Pro mne je úplně absurdní potom vidět, jak my s Kubou bojujeme denně o každou korunu, jak můj exmanžel odchází od soudu nejen s čistým štítem, ale i luxusně oblečen, s vědomím toho, že načerno kšeftuje s auty z Německa, tady je opravuje a prodává a zjevně ho žádná finanční tíseň netrápí,“ říká žena, jejíž muž jí dluží alimenty za tři roky.

„Vůbec nechápu, proč mu soudce nezabaví řidičský průkaz. To by najednou na alimenty bylo, kdyby nemohl řídit. Je to tak jednoduché, všude tvrdí, jak účinné, tak proč toho soud nevyužije?“ diví se Blanka.

„Soudce nemůže zabavit řidičák, to může jen soudní exekutor. Respektive soudce si musí určit, zda bude obstaven majetek obžalovaného, jeho výplata či řidičský průkaz. Exekutor může využít všech tří možností, nicméně tam zase hrozí, že by náklady spojené s exekucí musela, pokud by byla neúspěšná, uhradit navrhovatelka,“ vysvětluje složitou legislativu Asenová.

A tak Blance, jejíž muž jí dluží téměř 150 000 korun, pomáhají příbuzní, kamarádi, dokonce i úplně cizí lidé.

„Přišli jsme o dům. Sesypali se na mě exekutoři kvůli manželovi, který nás opustil. Rozvedla jsem se až pozdě, čehož lituji. Bydleli jsme u mé matky v dětském pokoji. Pak nám loni v červenci nabídl místní farář malinký byt, ale první tři měsíce to nešlo utáhnout. Náklady nám vyskákaly se speciální péči, kterou Kubík jako autista potřebuje, na 21 000 korun. Tehdy mi pomáhala rodina, kamarádky, které nám vozily nákupy a jídlo, dokonce i lidé přes sociální sítě. Maminky mi posílaly oblečení i z druhého konce republiky,“ popisuje Blanka s tím, že po překonání nejtěžšího období se s dávkami a další pomocí měsíčně dostane na příjem 19 tisíc korun.

„Ty dva tisíce v minusu už se dají zvládat. Už mám za sebou momenty, kdy jsem vážně nevěděla kudy kam. Uvažovala jsem, že dám syna do ústavu a budu pracovat na tři směny. Kolikrát jsem také pomýšlela na sebevraždu. Jenomže jsem si říkala, co by tu pak sám dělal. Jestli ho mám vzít s sebou,“ svěřila se Právu se svými nejčernějšími myšlenkami Blanka, jejíž autistický syn vydrží ve škole maximálně dvě hodiny, takže najít si práci alespoň na částečný úvazek je pro ni nereálné.