Výstřelky v ženských jménech? Čeština trpí

Momentálně nenahlížím do Pravidel českého pravopisu, ale obecným zvykem je ženská jména přechylovat.

Tady spíše než o pravidla jde o zákon o matrikách. Ale myslím si, že je-li manžel či otec této paní Čech, tak by tam asi mělo být Tesková.

Třeba u paní Lenky Teska Arnoštové se prostřední jméno neskloňuje. To, že se skloňuje Lenka a Arnoštová, nás asi nepřekvapí. Pokud bychom skloňovali, tak bychom asi museli říct v druhém pádu bez Lenky Tesky Arnoštové.

Protože je to velmi nestandardní příklad, tak tam může záležet i na rodinné tradici. Já bych to ale asi neskloňoval, tady už je tato praxe velmi na hraně.

V tomto tvaru je to mužské jméno. Pokud ho takto nese žena, tak se to asi takto skloňovat nedá, protože pokud bychom k tomu přidali mužské skloňování, tak to skloňujeme nesprávně.

Pokud k tomu přidáme ženské skloňování, tak nemáme jak. Nevím, jestli by měl být třetí pád Lence Tesce, nebo Lence Teskovi. Nebo když si vezmete Hillary Clinton – jak uděláte sedmý pád? S Hillary Clintonem? Je to komplexní problém a případ od případu se to může lišit.

Skloňování v případě té paní prostě nemá smysl. Za předpokladu, že je to české jméno, tak se tu stala nějaká hrubá chyba a nedá se o tom diskutovat, když už je to od začátku celé špatně.

To bych určitě neskloňoval. Vůbec nevím, odkud se tu to jméno vzalo. U slova Teska alespoň víme, že je to celkem běžné české jméno, ale může být i třeba papuánské. Neznám všech šest tisíc jazyků.

Konvence jsou dnes tak uvolněné, že se z toho skoro nic vyčíst nedá.

Jestli si paní píše dvě příjmení, tak si myslím, že nemáte šanci. Ve španělštině mají hodně dlouhá příjmení a musí se vždycky vypsat všechno. Asi byste se měl zeptat, jak by si přála být skloňována a jaké jméno by mělo být uváděno. Je tady totiž nebezpečí, že se dotyčného dotknete, když budete nevhodně pracovat s jeho jménem. Někteří lidé jsou na to citliví.

Petra Svoboda – tu neznám. Emma Smetana, pokud tomu rozumím správně, vyrostla ve Francii, kde používala jméno Smetana, a přijela sem s tím, že si nebude původní francouzské jméno měnit, že bude dělat, že je to příjmení francouzské, nikoliv české, byť tedy původně české je. Myslím si, že za tím stojí snaha se odlišit, zviditelnit a být zkrátka něco extra.

To bych asi také neskloňoval. Říct „dal jsem tu knížku Smetaně“ mi připadá trošku zvláštní.

Kromě snahy být za každou cenu originální v tom lze opravdu stěží něco spatřovat. Tito lidé se chtějí odlišit a jinak to asi neumí.

Kdybyste napsal, že někdo někam šel s Eliškou Kaplickým, tak už by to bylo hodně divné.

Pokud si ho brala v době, kdy byl občanem Spojeného království, tak je to pak třeba pojímat tak, že je to cizí příjmení, a neskloňovat ho. Zní to hrozně, ale noviny za to nemůžou. Za to si může ta paní, která měla tento vynikající nápad.

Nevím, jak ten pán přistupuje ke svému jménu, to samozřejmě záleží na zvyklostech. Řekl bych, že by stačilo „Poslanec Sylor se zasadil o přijetí zákona“. Ale vhodnější je vypsat obě jména.

Nijak u toho netrpím. Už jsem starší člověk a neprožívám to tak emotivně. Usmívám se.

Představa, že emancipace spočívá v tom, že si dám trošku jiné jméno, mi přijde jako urážka ženskosti obecně a zejména emancipačních snah. Zrovnoprávnění přece nespočívá v nějakých písmenkách. A nemyslím si, že se to nějak masově prosadí. Vezměte si třeba takové dámy, jako jsou střelkyně Kateřina Emmons nebo exministryně Karolína Peake.

Čeština v pádech, u kterých se vyžaduje, aby jméno bylo nějak skloněno, vždycky přidává alespoň Kateřina nebo střelkyně. Nemůže tam stát mužské příjmení samotné. „Potkali jsme Emmons“ zní divně a vždycky tam musí být nějaký příznak ženskosti. Může se totiž také stát, že ta věta přestane dávat smysl.

Ženská koncovka je nejpřirozenějším příznakem mluvnického ženského rodu. Pokud někdo trvá na tom, že ji tam nechce, tak ji pak musí suplovat něčím jiným – křestním jménem nebo titulem. Jazyk má ale tendenci k určité ekonomii, aby se věci vyjadřovaly pokud možno stručně. A tady je nejstručnější přidání koncovky.

Kdo je alespoň trochu v jazyce vzdělaný, tak ví, že přivlastňovací koncovky vypadají jinak. Když se někdo jmenuje Novák, tak je to Novákova kniha, nikoli Nováková kniha. Stačí mít elementární znalost o českém jazyce, abychom viděli, že to tak není.