Vynálezce pět let bojoval za vyšší penzi, pomohla až ministryně

Pět let pak se sociálkou o navýšení penze bojoval. Spor přetřásaly i soudy a vše směřovalo k tomu, že muž, který dnes trpí cukrovkou a ztrátou sluchu, bitvu nejspíš prohraje. Jeho nárok totiž neměl oporu v zákoně, neboť předmětná prémie mu byla vyplacena v roce 1993, přičemž vyhláška umožňující započítat odměnu za zlepšovací návrhy do vyměřovacího základu pro účely důchodového zabezpečení byla zrušena zákonem s účinností od června 1992.

A i když se do této situace Mainer nedostal vlastní vinou, neboť mu podle soudu odměna přináležela už v roce 1990, ale fakticky ji dostal až o tři roky později, odmítala sociální správa na svém zamítavém stanovisku cokoliv měnit.

Do případu se ale vložila ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD), která v Mainerově případě rozhodla o odstranění tvrdosti zákona. To je právní institut, jehož účelem je vyřešit výjimečné případy, kdy by aplikace právní normy vedla ke zvlášť tíživým důsledkům.

„Tímto krokem lze připustit výjimku z obecného pravidla, pokud veřejný úřad shledá, že jsou pro ni dány důležité důvody, kdy například zákonodárce evidentně s takovým případem nepočítal,“ vysvětlil právník Josef Prošek.

Podle něho se jedná o interní akt, kterým ministr práce a sociálních věcí zavazuje správu sociálního zabezpečení k tomu, aby promíjela nesplnění určitých zákonných požadavků. „Výše starobního důchodu vám bude po započtení odměny upravena,“ přečetl si Mainer v dopise od ministryně, který obdržel minulý měsíc. O kolik si teď finančně přilepší, ale netuší.

„Počítám, že to aspoň o pár stovek bude,“ říká s nadějí v hlase muž, který desítky let pracoval jako technolog v železničních opravnách. Soudní martyrium se podepsalo na jeho zdraví, ale také jej i něco stálo.

„Ze stresu jsem shodil 25 kilo, zvýšil se mi tlak a prakticky jsem přišel o sluch. Jen za kopírování všech těch papírů jsem zaplatil několik tisíc korun. A toho času, který jsem strávil zpracováváním podkladů pro žaloby, protože na právníka jsem neměl peníze,“ pokračoval Mainer.

Jeho nápad, jak ušetřit při výrobě zářivkových krytů, realizoval podnik ČSD – Hospodářská ústředna železnic Praha v letech 1987 až 1990. Přinesl mu úsporu přes 11 miliónů korun. Odměnu za poslední rok využívání tohoto zlepšovatelského návrhu, která činila právě zmiňovaných 116 tisíc korun, ale Mainerovi zaměstnavatel odmítl přiznat.

Obrátil se proto na soud, který sice koncem roku 1992 rozhodl v jeho prospěch, ale peněz se fakticky dočkal až v následujícím roce. A to byl právě kámen úrazu, neboť sociálka tvrdila, že tato částka byla Mainerovi zaměstnavatelem vyplacena po 1. 6. 1992, kdy skončila platnost vyhlášky o možnosti započtení odměn za zlepšovací návrhy do vyměřovacího základu důchodu. Argumentovala tím, že ze zákona nelze zpětně odměnu do vyměřovacího základu započítat.