Článek
Jestliže tu bude v roce 2030 chybět přes 400 tisíc pracovníků, nelze je přece nahradit přistěhovalci, říkají ti, kteří se stavějí proti projektu zvát do ČR perspektivní rodiny. Nedostatek pracovních sil zcela nahradit nemohou, ale už dnes se rozhoduje, o co později půjdou u nás lidé do důchodu. Základní je ovšem zvýšení porodnosti; přistěhovalectví může (a bude muset) úbytek obyvatelstva jen zmírnit.
Sociální politiku vůči rodinám s malými dětmi a i jinak podporující vyšší porodnost měla začít dělat vláda ČSSD již dávno, ztratila pět let. I nad zaváděcím (anglicky "pilotním") projektem přešlapovala několik let. Dalších pět let potrvá, než opatření na podporu zvýšení porodnosti prosadí (a bez KSČM se jí to nepodaří), a ještě dalších pět let, než se porodnost výrazněji zvedne.
Přistěhovalectví jako nástroj k částečnému doplnění chybějícího počtu pracovních sil má četná úskalí. Ministerstvo je zná, a proto zve lidi postupně, zatím málo a také ze slovansky mluvících zemí, kde je malá jazyková bariéra. Lidé jsou u nás málo zvyklí na cizince. Snad všude žije aspoň deset procent cizinců (ve Švýcarsku dvacet) a dalších deset procent (v ženevském kantonu třetina) má sice už státní občanství, ale původně to jsou přistěhovalci či se v přistěhovalých rodinách narodili.
V 60. letech, v době silné imigrace ze severní Afriky, připadal na dva Francouze, kteří se státními občany stávali narozením, jeden, který se jím stával "naturalizací", tedy udělením státního občanství po létech pobytu. Izolace po čtyřicet let, odstřižení od východu rozpadem federálního státu, uměle živené obavy z Němců - to vše působí, že česká společnosti má strach z cizího, neznámého. Lidé i petice sepisují proti azylovým zařízením či usídlením rodin z ciziny.
Novináři se zasloužili o zmírnění tradiční nedůvěry, ba strachu (xenofobie) z usazujících se cizinců. Reportáže o pilných a spořádaných lidech z Volyně či Kazachstánu, stejně jako o přičinlivých cizincích, kteří se tu navzdory cizinecké policii a odporu mnoha lidí prosadili v umění či podnikání, vždy zdůrazňují, jak se tito cizinci přizpůsobili, jazykem, kulturně, svými zvyky. Budou se chtít ale všichni asimilovat?
Doufejme, že ne, a že oni i jejich děti budou spíše zachovávat vazby na starou vlast, její jazyk, tradice, své náboženství. Zní to jako abstraktní klišé, když se tvrdí, že cizinci tu žijící českou společnost jen kulturně obohatí. Konkrétní projevy tohoto obohacení chápeme ale už jako samozřejmost - různé národní kuchyně neslouží jen hostincům, ale ovlivnily i běžný český jídelníček, posunuly nás ke zdravější životosprávě, stejně jako různé sporty a projevy životního stylu.
Trvale usedlí cizinci pečují o kontakty se svými původními zeměmi, učí tu jazyky, tím se nám rozšiřuje svět. Seznamujeme se s jejich uměleckými díly a prací. Člověk nemusí být muslim, aby uznal kladné stránky islámu při mravních nárocích, jimiž rozvíjí lidskou solidaritu, chrání rodinu a omezuje zdraví škodlivou spotřebu.
Díky přistěhovalcům přestávají být pro Čechy cizinci jen bohatými turisty nebo bezohlednými zločinci, případně hladovými chudáky. Začínáme odlišovat běžence hnané bídou od uprchlíků žádajících azyl kvůli etnické či náboženské diskriminaci, a ty zase od přistěhovalců, kterým sami chceme umožnit trvalý život u nás.
Nebojme se, že nás tyto různé skupiny cizinců pohltí. Přistěhovalce za prací a občanským životem přestaňme považovat za pouhý demografický lék, ale berme je jako přirozenou součást multikulturní Evropy.
PRÁVO 5. listopadu 2003