Článek
Se čtrnáctidenním zpožděním proskočila v tisku zpráva, jak Václav Klaus v pátek 28. března na Hradě amerického ambasadora opařil vskutku horkou úvahou: pokud se v Iráku nyní najdou chemické zbraně, mohou být nastrčené! ("Já si opravdu nemyslím, že to pan prezident řekl," mlží teď dost podivně před novináři Stapleton, korunní svědek Klausových slov.) Takřka vzápětí, v neděli 30. března, přijal sjezd ČSSD známou rezoluci, která s válkou proti Iráku vyslovila nesouhlas.
Slovo agrese v ní bylo plnohodnotně nahrazeno slovy neméně jasnými: tato válka je "vedena v rozporu s mezinárodním právem". A dodatečně velvyslanec-obranář od plic reagoval: "Ta rezoluce byla pro nás (tedy pro Bílý dům) pochopitelně dost urážející. Kdykoliv někdo zapochybuje o amerických motivech, dotkne se nás to." Neboť je přece zcela zřejmé: "Nejsme imperialistická země."
Ano, traduje se to. A Východ zvláště rád taková přesvědčivá odmítnutí přijímá; je totiž syt půlstoletých a mnohdy naprosto shodných frází Hitlera i Stalina o "anglo-americkém imperialismu". A přeochotně naslouchá historikům, kteří podtrhují protiklad mezi někdejšími koloniálními říšemi Francouzů, Britů, Španělů či Nizozemců na jedné straně a zjevnou americkou podporou pozdější dekolonizace těchže imperiálních říší Evropy. Ale to, že všechno je trochu jinak, vůbec neznamená, že všechno je naopak. Americký imperialismus byl pouhým okem patrný už v dobách, kdy se hroužil do dobývání "svého" Divokého západu (podobně jako imperialismus ruský do dobývání "své" Střední Asie a Sibiře). A vyhřezl pak navenek "osvobozením" Latinské Ameriky systémem "banánových republik".
A všude "ochranou amerických investic" - až do hrdel a statků skrze vojenské puče i přímé intervence. A poté, co se ekonomicky slabé USA v 19. století hájily proti Británii pevnostmi celnic, šíří se teď impérium dále v "zónách volného obchodu", v nichž se může uplatnit nynější americká ekonomická převaha nad všemi nynějšími slabochy. Kdopak chce být a fakticky je hlavním distributorem irácké kořisti? Impérium se neutají. Ale budiž, v historicko-politologických seminářích je možné dospět k různým závěrům.
Přesvědčivějším testem na přítomnost imperiálního viru je asi - vylučovací metoda. Vědecký experiment byl proveden před našima očima. Nedlouho po svém karambolu s prezidentem Klausem velvyslanec Stapleton prohodil: "Žádný jednotlivý politik nemůže narušit spolupráci USA s vládou České republiky či podnikateli." Vida, je možné vyloučit, ba škrtnout hlavu státu. V podobném duchu a šířeji - tváří v tvář protiválečné rezoluci sjezdu ČSSD - rozvinul tuto logiku český ministr zahraničí Cyril Svoboda, pevný to úd "koalice" vítězných válečníků: Zahraniční politiku země neurčuje rezoluce jedné vládní strany, nýbrž postoj celé vlády, řekl.
Vida, je možné vyloučit i nejsilnější vládní stranu, která má ve vládě jasnou většinu křesel. I sociální demokracii si tedy můžeme škrtnout. A není vůbec třeba troškařit. Z amerického hlediska je možné vyloučit ze hry i několik celých vlád "staré Evropy" (Donald Rumsfeld), například vládu Německa a zejména Francie. Bílému domu a státnímu departementu USA stojí za úvahu nanejvýš to, jak budou či nebudou Němci a zejména Francouzi za svůj postoj k Iráku potrestáni a jaké ponesou důsledky (Colin Powell). Co kdybychom domorodcům z říšské periférie odpustili, když se teď už na půl úst omlouvají? A prosí o bakšiš z nově dobytých teritorií?
Můžeme klidně vyloučit i Organizaci spojených národů; nejen války, ale i rekonstrukce obsazených zemí přece jsou - Irák to doložil - dobře, ba lépe uskutečnitelné bez OSN. Co tady zbývá, je-li vyloučeno a škrtnuto 190 států světa? Jedině americké impérium, které již řada jeho vlastních politologů a publicistů hrdě přirovnala k impériu starověkého Říma. Neboť se již ani nenamáhají - tak jako Stapleton - tuto evidentní pravdu zakrývat.
PRÁVO 26. dubna 2003