Vyléčený taxikář: Vždyť je to jen chřipka, říkali mi napřed lékaři. K práci už se nevrátí

Teď už se cítím dobře oproti tomu, jak to bylo, až na to, že mám trochu bolesti na zadnici, kvůli dekubitu (proleženina). To bude asi potřebovat ještě doléčit.

Doktor mi slíbil, nebo spíš jsme se domluvili, že v pondělí.

Záleží na tom, jestli budu mít dnešní stěry negativní, nebo pozitivní. Jestli budou negativní, tak to bude podruhé, což znamená, že budu moci přijít domů a obejmout ženu, obejmout dceru. Ale jestli budu pozitivní, tak budu muset být doma v karanténě, tak to potom žádný objímání nebude.

Na co se těším? Na domácí jídlo od manželky.

Do práce, co jsem dělal, se už nikdy nevrátím, protože jsem si uvědomil spoustu věcí, co vše za rizika ta práce přináší. Já jsem pracoval hlavně v noci, kolikrát mi šlo i o život, ale tohle jsem nečekal, že se můžu něčím nakazit, něčím tak hrozným, a že mě to může připravit i o život, takže tuto práci už nikdy nechci dělat. Budu dělat něco jiného, něco si najdu. I kdybych tolik nevydělával, to už je jedno. Peníze nejsou všechno.

Největší oporou pro mě byl Bůh a myšlenky na Boha a na Ježíše. A pak jsem hodně vzpomínal na svoji mámu, která už umřela. Takže jsem prosil Boha a trochu jsem měl naději, že to dopadne dobře, ale moc jsem tomu nevěřil.

Člověk si uvědomí spoustu věcí, a hlavně takových těch obyčejných věcí, že se nemá cenu honit za nějakým materialismem, že jsou hrozně důležité věci, jako je rodina, láska k bližnímu, radovat se ze života, ale i úplné maličkosti, jako procházky po lese, prostě žít.

Nejhorší byly ty začátky, kdy jsem se probudil po čtrnácti dnech v bezvědomí, tak jsem si uvědomil, že jsem na ventilátoru, mám cévku, že vylučuji do nějakého pytlíku. Teď nemůžete spát, protože vás to i bolí, nemůžete se pohnout a je to hrozný a nepříjemný. Vedle vás umírá člověk, přijdou tam za ním děti a brečí a prosí, aby bojoval. To mě psychicky úplně zničilo.

Když jsem byl ještě v Krči, tak tam byla situace, že jsem se dusil, nemohl jsem dýchat a nic nepomáhalo. Byl jsem v takové agonii a šoku, že v jednu chvíli jsem prosil, aby mě odpojili, aby to ukončili, protože to nezvládnu, že na to nemám.

Říkal jsem si, že trpím a nevím, jak to vše dopadne, ale uvědomoval si, že když Ježíš trpěl a mučili ho, a nesl ten kříž dlouhou cestou a pak ho ukřižovali, spousta lidí se na něj jen dívala, někteří po něm házeli i kameny. Ani jeden mu nepomohl, nikdo se nesnažil mu pomoci. A já jsem věděl, že mně lidé pomáhají. Když mi lidé pomáhají, tak to znamená, že bych to měl zvládnout, že na to nejsem sám. To znamená, že chtějí, abych žil a zřejmě mám šanci. Stačí, abych se snažil, tak jsem získal naději.

Nejlepší potom bylo, měl jsem trubičku zavedenou v krku na odhleňování. Když mi ji vytáhli, tak jsem mluvil trochu jako kačer, ale za to jsem byl nesmírně štastnej. To byl takový první moment, kdy jsem si říkal, že to asi bude dobrý.

Když jsem přijel sanitkou do Krče, tak nás tam docela dlouho nechali čekat, než se nás nějaká doktorka ujala. Vzali mi krev, a nakonec mi oznámila doktorka, že mám zánět průdušek s náběhem na zápal plic. A já jí říkám, jestli to náhodou není koronavirus a ona to velmi zlehčovala, měla z toho hroznou legraci. „A i kdybyste ho měl, tak co jako, vždyť je to jako normální chřipka,“ řekla mi.

Pak jsme se na sebe se ženou dívali, že se to prý i léčí jako chřipka. Nic z toho není vůbec pravda. Chřipka, paralen, coldrex, teplý čaj a je vám dobře za tři čtyři dny. Ale tohle? Tohle vás zlomí. Tenhle virus vás zničí. Takže to žádná chřipka není, tenhle virus. Je to něco hrozného.

Bylo by hezké, kdyby se lidé měli navzájem rádi a kdyby si neubližovali. A hlavně, aby si hlídali zdraví, aby si vážili každého východu slunce a každého dne, každé minuty života, protože život, to je boží dar.