Vyhnánek o milosti pro Baláka: Kontroverzní je slabé slovo

Je potřeba rozlišovat čistě právní stránku a stránku vhodnosti. Prezident právně má možnost udělit milost. Čistě z formálního hlediska je to korektní, nicméně z hlediska principů právního státu je to na pováženou. Nebál bych se použít výraz skandální, jde totiž zjevně o udělení milosti osobě, která je blízkým spolupracovníkem Kanceláře prezidenta republiky.

Odůvodnění je až neuvěřitelné. Institut milostí je relikt monarchický. V právním řádu je akceptován, protože se nezneužíval nebo nenadužíval. Pokud by se takto ale využíval do budoucna pravidelně, tak práce justice nemá žádný smysl. Z principiálního hlediska těžko nacházím slov.

Tady si myslím, že kontroverzní je slabé slovo. Pokud udělujete milost svému spolupracovníkovi, tak v tom je možný střet zájmů. Nemyslím ve smyslu zákona o střetu zájmů, ale skutečně tam prezident nevystupuje jako nezávislý arbitr. Vtírá se tu myšlenka, že sleduje vlastní zájmy, že je to otázka kamarádství, vztahů. To je něco, čím se víc vymyká.

Nechci znít naivně. Věděl jsem, že je to varianta, ale říkal jsem si, že se to snad nestane. Ten případ mě přesvědčil o tom, že limity se hledají velice těžko. Dostáváme se do poměrů zkorumpovaných států. Ústava počítá s tím, že ve veřejných funkcích budou zodpovědní, loajální lidé, kteří chápou princip sebeomezení. Pokud tam nesedí, tak se děje to, co teď vidíme.

Netroufám si hodnotit politické pozadí této amnestie, ale z právní povahy jako problematická spoustě lidí včetně mě přišla abolice – zastavení trestního stíhání, článek dva amnestie. Ten se velice negativně dotkl celé řady poškozených. U amnestie je mnohem složitější rozkrývat její pozadí, a byť se objevovaly různé spekulace, tak je obtížné říct, že byla vyhlášena, aby pomohla nějakému konkrétnímu člověku.

U Zemanovy milosti jde o zjevné porušení principu právního státu, bije do očí. Přestože amnestie byla problematická a ztížila přístup ke spravedlnosti celé řadě poškozených, tak účelovost, byť ji někteří mohou tušit, je mnohem těžší s jistotou najít.

První varianta, jak se na tohle dá reagovat, je radikální. V rámci ní bychom si mohli říct, že prezidentská milost je institutem, který nepotřebujeme, a zrušit ho úplně. Druhá varianta by byla podobná jako v případě abolice, tedy zásahu do běžícího trestního stíhání, a vázala by se na podmínku kontrasignace premiérem i pro udělení milosti po pravomocném odsouzení. To je konzervativnější varianta, jak tento problém řešit.

Ještě tu máme třetí cestu – říct si, že se to už pravděpodobně opakovat nebude a do volených funkcí budeme volit zástupce, kteří se chovají zodpovědněji a více s úctou k justici a principům právního státu. Ve spoustě států a fungujících demokracií to funguje – mají v Ústavě určité možnosti, ale nezneužívají je.

Rozhodně. Institut milosti vnáší určitou lidskost a citlivost do systému práva, který může být příliš strohý. Někdy máme pochopení pro člověka, který něco spáchal. Typicky, kdy si už takříkajíc „odseděl“, anebo v případech, kdy jde o zcela výjimečnou situaci, někdo je vážně nemocný a jsou tam zvláštní rodinné problémy.

Jenže pokud bychom to brali tak, že jde o žolíka, který může prezident použít, aby svého kamaráda nebo politického sympatizanta dostal z vězení, tak je to podlomení právního státu. Ten spočívá v tom, že máme měřit všem stejně. Pokud takto prezident rozhoduje, tak ukazuje, že odpovědnost za porušení práva je něco, co někdo musí podstoupit a jiný ne. To je z hlediska vnímání role práva ve společnosti úplně devastující.

Donald Trump, který omilostnil některé spolupracovníky nebo na ně napojené osoby, za to byl velice silně kritizován. Z hlediska demokratických právních států, se kterými se chceme srovnávat, se to děje, ale zpravidla je to vnímáno velice negativně. Skoro jako svévole a nadřazování osobních zájmů nad principy přístupu ke spravedlnosti. To, že se to někde stává jinde v zahraničí, však postup našeho prezidenta nijak nelegitimizuje.