Všichni odklízejí, vidět je únava. Na psychiku to dolehne s odstupem, líčí humanitární pracovnice

Kde jsem vás zastihla?

Jsme teď v Jeseníku, zrovna odjíždíme ze skladu humanitární pomoci a jedeme do kanceláře udělat poradu a naplánovat, co dál. Máme v plánu zavážet, co se nakoupilo z materiální sbírky od dárců. V tuto chvíli je na cestě do Olomouce podpora pro 1000 rodin, která se bude poté rozdělovat a část z ní pojede sem na Jesenicko a část na Krnovsko.

Zároveň se snažíme koordinovat s hasiči i místními dobrovolníky a zjišťovat informace jednotlivým domácnostem, kam v rámci terénních programů chodíme. Lidé se nás často ptají a nemají dostatek informací, tak abychom jim i my mohli říct, kde najdou pitnou vodu, registrované dobrovolníky nebo jim případně rozdáváme informace o mimořádné okamžité pomoci a o krizových interventech, kteří jsou k dispozici.

Projevili někteří lidé už zájem o podporu interventů?

Některé menší obce kolem Jeseníků už poptávají pro konkrétní rodiny krizové interventy. V tuto chvíli tady máme dvacet lidí a každý má k sobě přiřazeného interventa, takže když na někoho narazí, tak mu okamžitě volají a intervent do rodiny obratem dojede.

Na sever Moravy jste přijeli už v úterý, jak zatím situaci hodnotíte?

Tady v Jeseníku je situace dost kritická. Některé domy jsou k demolici, chybí často mosty i silnice, průjezdnost je tady špatná. Lidé tady udělali obrovský kus práce. Ještě včera tady bylo bahno po kolena, dnes už jsou některé silnice průjezdné. Každým dnem to vypadá lépe.

Lidé vyklízejí, pracují, vidět je už i únava. Myslím si, že psychické následky a trauma přijdou až v pozdějších dnech, kdy si všichni sednou, dojde jim to. Teď jsou všichni v zápřahu, snaží se co nejrychleji vyklidit hlavně bahno. Monitorujeme škody, potřeby lidí a předáváme informace dál. Každý den jsme v kontaktu s psychosociální pomocí hasičského záchranného sboru.

Na mnohé situace teprve dolehne. Jak vypadá prvotní psychologická podpora? Co je teď nejdůležitější?

Nejdůležitější je nebát se říct si o pomoc. Krizoví interventi jsou připraveni, je možnost o ně požádat v každé obci i přes krajského koordinátora psychosociální pomoci. Určitě je potřeba to zachytit včas, neříkat si, že to nic není. Někdy stačí jedno popovídání s interventem a člověk se nastartuje dál. Důležité je také pozorovat znaky posttraumatické stresové reakce. Může to být špatný spánek, nechuť, těžká únava, ale i somatické potíže, jako je bolest břicha nebo hlavy. Lidé by měli myslet i na své psychické a fyzické zdraví.

Jakmile první krizová část pomine, tak se odsud složky záchranného systému stáhnou. Naše týmy tady ale budou určitě pokračovat, pracovat tady bude navazující tým klidně půl roku, rok a bude navazovat na psychosociální pomoc v postižených obcích.

Až tak dlouho tam plánujete zůstat?

Vycházím ze zkušenosti z tornáda na jižní Moravě, kde náš tým působil rok, možná rok a půl. Když někomu spadne dům, tak trvá, než se to vyřeší s pojišťovnou, stejně tak vyřešení darů. U někoho se mezitím změní situace. Měli jsme paní, která ze začátku pomoc příliš nepotřebovala, ale zemřel jí manžel a situace se tím kompletně změnila. Týmy na místě působí dlouhodobě, pokud je to potřeba.

Stejně jako tehdy na jižní Moravě tedy pomáháte místním i s administrativou a vyřízením žádostí o podporu?

Teď je pro nás stěžejní monitoring, zjistit, co lidé potřebují, škody, obejít jednotlivé rodiny, což je teď složitější, protože těch oblastí je opravdu hodně. Odhadem je na Jesenicku kolem dvou tisíc domů, spíš víc, a to trvá dlouho.

Pomáháme s žádostmi o mimořádnou okamžitou pomoc, dotace apod. Zaměřovali jsme se na zranitelnější skupiny, jako jsou matky samoživitelky, senioři a sociálně jinak znevýhodněné osoby.