Vrchní žalobce Daňhel k překvapivému odchodu: Není za tím brněnská bytová kauza

 Jaké jsou skutečné důvody vašeho konce ve funkci vrchního státního zástupce?

Důvodů je řada. Poskládaly se v mozaiku, která měla jediné řešení. Jsou v rovinách osobní a profesní.

 Jak dlouho jste se rozhodoval skončit?

Začal jsem uvažovat o rezignaci počátkem března. Důvodem bylo zjištění, že při svém rozhodování nejsem tak svobodný a volný, jak bych byl, kdybych byl na nějakém nižším stupni státního zastupitelství.

Zjistil jsem, že najednou musím zohledňovat jakýsi mediální obraz státního zastupitelství. Co by případně nějaký můj krok, který bych hodlal učinit, mohl znamenat jak pro pověst Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, tak celé soustavy.

V březnu jsem se nakonec smířil, že to je realita dnešních dní. Že na vyšších pozicích i toto hraje roli, takže jsem rezignaci nepodal. Nicméně vývoj pokračoval a začal jsem zjišťovat, že úřad neřídím, jak bych si přál. Což znamená napřímo, abych mohl komunikovat se státními zástupci, abychom vytvořili dělnou a kreativní atmosféru.

Hrálo v tom roli dění kolem brněnské pobočky vašeho zastupitelství?

V tomto výše řečeném smyslu to pochopitelně roli hrálo.

Cítil jste tam nějaké vnější tlaky?

Ne. Vnější tlaky jsem určitě necítil. Žádný z důvodů, které mě vedly k rezignaci, nesouvisely s tím, že by mi kdokoli naznačil, abych odešel.

Chtěl po vás nejvyšší státní zástupce Igor Stříž nebo ministr Pavel Blažek (ODS), abyste skončil?

Naopak. Oba jmenovaní, když jsem to s nimi začal probírat, na mě apelovali, abych si to ještě rozmyslel. Igor Stříž chtěl, abych s tím počkal, pokud možno, co nejdéle.

Co byl zlomový bod, kdy jste se rozhodl, že odejdete?

Byl to jeden přípis z Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ), který poukazoval na konkrétní vady v jedné kauze, kde jsem byl já tím, kdo rozhodl, kdo tu kauzu bude dozorovat. Následně s určitým časovým odstupem tam NSZ zjistilo řadu věcí, které považovalo za nesprávné. V ten okamžik se počátkem května všechno slilo do zmíněné mozaiky a těch důvodů je opravdu řada. Kdybych vám řekl, o co všechno jsem v té funkci přišel. Například mi uletěly dva včelí roje. Ale především věci, které jsou pro mě důležité, tedy rodina, třeba besídky ve školce. Je smutné se dívat na svoje holčičky jen na nějakém videozáznamu.

Týkal se onen přípis z NSZ brněnské bytové kauzy?

Netýkal se jí. Ale nemohu říci, o jaký případ šlo.

I k brněnské kauze přišly ze strany NSZ výtky, například o nekompletním spisu či o mediálních vyjádřeních dozorující státní zástupkyně Petry Lastovecké.

Ano.

Tam jste nevnímal také osobní odpovědnost?

Tam se to začalo střádat. Pokud se podíváte na mé odpovědi na ministerské žádosti, potažmo na poslanecké interpelace, dovoluji si tvrdit, že jsem se vždy postavil za úřad. A řekl jsem, že kdyby se ta pochybení opakovala, je namístě i odpovědnost vedoucího státního zástupce, tedy moje.

Přiznám se, že v některých případech obhajovat například mediální vyjádření (Petry Lastovecké, pozn. red.) o tom, že se společně s policií někdo znovu chystá zahájit trestní stíhání, bylo pro mě osobně velmi složité.

Bylo to přestřelení?

Já to tak vnímám.

Vyšetřování brněnské bytové kauzy je v pořádku?

Mám velkou důvěru v Národní centrálu proti organizovanému zločinu. Byl bych velmi nerad, aby se tady vytrhávala jedna státní zástupkyně a jedna kauza. Jde o to, že poznatky o drobných či větších chybách přicházely vždycky odněkud a ono se to potkalo.

Bylo problémů a chyb víc právě v brněnské pobočce, která případ řeší?

To určitě ne. Mohu říct, že co se týká olomouckých kolegů, tam jsem za necelý rok ve funkci nezaznamenal žádný problém, byla radost s nimi spolupracovat a komunikovat. Pokud byly nějaké nejasnosti či nesprávné drobnosti, tak to bylo zpravidla z poboček v Brně a Ostravě. Ale nechci je rozlišovat.

Jak jste vnímal poslanecké interpelace, které přeposílal ministr Blažek?

Bylo to další rozčarování z toho, jak funguje mediální svět. Spočívalo v tom, že jsem se snažil vysvětlit jednu věc. Když je ministr interpelován, tak nemá jiný zákonný prostředek, jak informace pro danou interpelaci získat než poslat žádost podle paragrafu 13 zákona o státním zastupitelství.

Pro mě bylo naprosto zásadní, že ministr nevolí vůbec žádnou jinou formu. Což znamená, že mi pouze napsal průvodní přípisy k těm interpelacím, které byly velmi podobné, univerzální.

A co bylo nejpodstatnější, že i když jsme na řadu otázek odpověděli, že se na ně režim paragrafu 13 nevztahuje, tak nikdy nepřišla žádná urgence nebo nějaký přípis, že jsme neodpověděli. Za mě osobně to tedy žádný tlak nebyl a nevnímal jsem to tak, neboť to byl zákonný postup ministra spravedlnosti.

Několikrát se objevily výtky na úniky z trestního řízení.

Ano, děly se.

Tato kritika směřovala právě k vašim podřízeným státním zástupcům a vašemu olomouckému úřadu. Jak jste to řešil?

Když jsem nastupoval loni v červenci do úřadu, tak jsem rozhodně neměl ambici prověřovat, co se stalo před mým nástupem.

Pravda je taková, že k některým únikům docházelo i v době mého působení. Mně opravdu nepřijde normální, aby v době, kdy probíhají domovní prohlídky, už u toho objektu čekal novinář a věděl, kdy a kde ta prohlídka bude a koho se týká.

Prošetřoval jsem tedy úniky, například typu, že zrovna přišla nějaká ministerská žádost. Nemohl jsem vyloučit, že je to z našeho úřadu, ovšem nemohl jsem ani potvrdit, že jedině z našeho úřadu to mohlo uniknout. Postupně jsem pak přijímal opatření, abych tyto úniky eliminoval.

Někteří poslanci si stěžovali, že v den, kdy jejich interpelace doputovala na vaše zastupitelství, už jim volali novináři a ptali se na ni.

Ano. Právě pro tyto časové souvislosti, u nejméně jedné z těchto interpelací byly opravdu takové, jsem nabyl dojmu, že by to mohlo být od nás. Proto jsem se tím zabýval poměrně pečlivě. Důsledky byly v rovině preventivních opatření.

Nepodařilo se vám tedy naplnit své ambice?

Žádné ambice jsem neměl. Byl jsem osloven a rozhodl jsem se, že to břímě zkusím přijmout a nést. Po nějaké době jsem vyhodnotil, že ho prostě neunesu. Nedokážu takový úřad tak, jak je nastaven, řídit, a proto jsem se rozhodl rezignovat. Myslím si, že i to je součástí odpovědnosti, poznat, kdy člověk na to nemá. Ten okamžik nastal a přiznám se, že se mi velice ulevilo.

Jak podstatné při rozhodování o rezignaci bylo, že jste neměl čas na rodinu a koníčky?

Na pondělním setkání se svými kolegy jsem jim vysvětloval svou rodinnou situaci. Bohužel není tak úplně jasná a čistá, jak bych si přál. Snažil jsem se jim vysvětlit, že aby člověk mohl tuto opravdu náročnou funkci vykonávat, tak se potřebuje někde nabíjet. Já se nabíjím zejména s rodinou, se svými malými dětmi, v přírodě, se psem, na zahradě, nabíjím se u včel.

Najednou jsem na všechny tyto věci přestal mít čas, a i když jsem přijel domů, byl jsem opravdu vyčerpaný a cítil jsem, že nejsem tím otcem, kterým bych chtěl a mohl být.

Trpěla tím i rodina?

Určitě. Ale zejména jsem trpěl já. S nadsázkou, když máte tři děti, tak ony se zabaví i bez tatínka.

Hovořil jste o tom, že jste nemohl pracovat, jak byste si představoval a byl zvyklý z předchozího působení šéfa státního zastupitelství v Kroměříži.

Ano, ale nejen z Kroměříže. Ze všech stupňů státního zastupitelství, kde jsem působil jako řadový i později jako vedoucí státní zástupce.

Vy jste už v jedné vedoucí funkci skončil předčasně – před deseti lety jste odešel z pozice ředitele tzv. 6. odboru závažné hospodářské a finanční kriminality na Vrchním státním zastupitelství v Praze. Tehdy to byly osobní důvody?

Ano, tehdy to byly ryze osobní důvody a v té době jsem byl vyčerpán výrazně víc než nyní.

Zažil jste tedy, jaké to je vést tzv. 6. odbor, který řeší ty nejzávažnější případy. Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž mi minulý týden říkal, že právě tento odbor a komunikace s ním byl jedním z kamenů úrazu. Navíc pod něj spadají i obě pobočky vašeho zastupitelství, tedy ostravská a brněnská. Byl to jeden z těch důvodů?

Určitě. Tento odbor funguje právě na pobočkách, kde mám osm státních zástupců. Což je větší část mých podřízených.

Byl tam problém v komunikaci?

Jsou to vždycky nějaké komunikační problémy. Ale co chci říct a souvisí to s mou rezignací: Měl jsem ambici, která se mi zjevně nepodařila, aby velkým tématem byla odpovědnost vedoucího státního zástupce a za co všechno ji nese. Bohužel, aktuální debata se stočila na téma pobočky, zda jsou potřebné.

Nejvyšší žalobce minulý týden řekl, že jejich rušení není na stole.

Není to na stole už z toho důvodu, že pokud jsem toto téma s nejvyšším státním zástupcem otevřel, tak bylo jeho stanovisko jednoznačné: Pobočky fungují, není vhodné do nich zasahovat. Takže pokud máte takovou zpětnou vazbu, tak je to zcela jasné a aktivitu v tomto směru jsem tedy nehodlal vyvíjet a nevyvíjel jsem.

Chtěl jste původně s pobočkami něco udělat?

Moje původní stanovisko při nástupu bylo, že musí být zachovány. Pak jsem najednou začal pozorovat to, co jsem už trochu viděl na Vrchním státním zastupitelství v Praze a co předcházelo odvolání tehdejšího tamního vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly. Viděl jsem, jakým způsobem ten odbor pracuje, jak se občas objeví nějaké chyby, tu drobnější, tu větší.

A najednou jsem si uvědomoval, že za to všechno nesu odpovědnost. Říkal jsem si, jestli by řešením například nemohlo být to, kdyby odbor fungoval bez poboček.

Pokud jsem detekoval já anebo NSZ nějaká drobná pochybení v jednotlivých věcech, tak se to týkalo poboček. Komunikace s nimi byla velmi složitá.

Chci zdůraznit, k mé rezignaci by velmi pravděpodobně došlo, i kdybych našel nějakou shodu v názoru na pobočky s nejvyšším státním zástupcem.

Plyne mi z toho správně, že byste byl nejraději, aby celé Vrchní státní zastupitelství v Olomouci bylo v jedné budově a všichni spolu?

Pokud bych měl vyslovit k dnešnímu dni nějaké přání a chtěl zůstat vrchním státním zástupcem, tak bych si přál, aby to bylo úplně stejně jako v Praze, tedy mít ty osoby pod jednou střechou.

Ale pobočky nefungovaly, jak byste si představoval.

To já jsem nefungoval tak, jak bych chtěl fungovat. Veškerá komunikace probíhala písemně, což není úplně nejlepší forma.

Prý jste byl jako vedoucí státní zástupce až moc hodný.

Ano, slyšel jsem to mnohokrát.

Co bude s vámi dál?

Před několika hodinami jsem dnešního dne (v pondělí) předal nejvyššímu státnímu zástupci svoji žádost o přeložení k Okresnímu státnímu zastupitelství v Kroměříži.

Pevně doufám, že mé žádosti bude vyhověno, protože se přiznám, že si nedokážu představit moc fungovat na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci jako řadový člen. Kvůli mé rezignaci a důvodům, které nyní sděluji, si to nedokážu představit.

Pochopitelně jsem připraven být řadovým státním zástupcem, nemám s tím sebemenší problém. Naopak se velmi těším zase k nějakému hlavnímu líčení. Koneckonců ještě před tím, než jsem se rozhodl pro rezignaci a říkal si, že tu káru zkusím táhnout dál, tak jsem už začal přemýšlet, jak si nějakou kauzu přidělit, abych neztratil kontakt s realitou.

Takže jdete domů?

Ano, v podstatě jdu domů, respektive na pracoviště, kde mě znají, navíc bydlím v okresu Kroměříž. A těším se.

Pochopil jsem správně, že kdybyste zůstal po své rezignaci na VSZ jako řadový státní zástupce, že by interpersonální vztahy tam nebyly nejlepší?

Určitě. Myslím si, že můj odchod a důvody, které jsem uvedl, tam řadu kolegů velmi rozezlily, zejména pochopitelně kolegy na pobočkách.

Vzali si to osobně?

Ano. Říkám, že jde o můj osobní vjem, a chci to zdůraznit, že já jako Radim Daňhel, člověk, který dělá na státním zastupitelství od roku 2001, nedokážu řídit úřad, který má dvě pobočky. Toto oni vnímají úporně. A reakce, které jsem od pátku od některých kolegů zaznamenal, byly podle mě na samé hranici toho, jak se mají státní zástupci mezi sebou chovat.

Přemýšlel jste, kdo by mohl být vaším nástupcem?

Nemám pochopitelně žádné jméno v ruce. Nicméně už jsem v minulosti říkal a na tom si trvám, že člověk, který by měl řídit vrchní státní zastupitelství, by měl pocházet z úrovně krajského státního zastupitelství a ideálně z nějakých vedoucích funkcí. Anebo by to měl být někdo z vedoucí pozice v rámci VSZ.

Třeba váš náměstek Radek Bartoš by připadal v úvahu?

Za mě osobně by to byl naprosto ideální kandidát.