Krkonošská tragédie: Vraždě a pak sebevraždě je těžké zabránit, říká psycholožka

Je krkonošský případ rozšířenou sebevraždou, jak se případ označuje? Otázka, zda jde přímo o rozšířenou sebevraždu, je ještě předčasná. Rozšířená sebevražda je původně označení pro lidi, kteří trpí určitou závažnou duševní poruchou, depresí a mají pocit, že svět je slzavé údolí. Aby ukončili své utrpení, rozhodnou se odejít. Zároveň chtějí usnadnit utrpení i svým blízkým, které by tu nechali, což si nedovedou představit. Je málo informací, proto netuším, jestli v tomto případě skutečně tato vážná porucha existovala. Obecně mohou nastat situace, kdy můžeme mluvit o zavraždění dítěte rodičem s následnou sebevraždou.

Co k takovým činům pachatele vede? U rozšířené sebevraždy je typické, že pachatel či pachatelka nedokážou odlišit své pocity od pocitů dítěte. Proto se rozhodují za dítě, protože by tu také trpělo, a proto je pro ně lepší toto řešení. Ale u rozšířené sebevraždy je primárním motivem ukončit svůj vlastní život. U vraždy a následné sebevraždy jsou i další vysvětlení. Mohou být motivovány třeba krizovou situací, přičemž dotyčný má pocit, že ji není schopen zvládnout. Může za tím stát konfliktní pozadí ve vztahu, může to blízkým dát nějakou zprávu, třeba zoufalost, kdy si pachatel nedokáže představit život bez dítěte, nebo nenávist vůči člověku, který zradil představu o lásce. Také to může být Médein motiv, což je převzaté z řecké mytologie. Médea zavraždila své děti, aby ublížila svému nevěrnému partnerovi. V tomto konkrétním případě se zatím motivace neví.

Jsou vraždy a následné sebevraždy časté a zvyšuje se jejich počet? Statisticky je to velmi vzácný jev. Vidíme, že u dětí ve věkové skupině od jednoho týdne až do 13 let se jako ubližující rodič vyskytují otcové i matky ve stejném poměru. U starších dětí jsou v roli pachatelů častější muži. Může to mít různá vysvětlení, ale nejde u tohoto výjimečného fenoménu zobecňovat. Existuje ještě varianta, které říkáme altruistické usmrcení, což je usmrcení ze soucitu třeba tehdy, kdy je dítě skutečně nebo v hlavě rodiče nevyléčitelně nemocné. Rodič má pocit, že dítě velmi trpí, a chce ho od tohoto trápení osvobodit. I takové případy můžou končit sebevraždou rodiče, protože má pocit, že nedokáže dítěti poskytnout péči, kterou potřebuje, nevidí pomocnou ruku a podobně.

Lze nějakým způsobem těmto činům zamezit? Vzhledem k tomu, že jsou to ojedinělé situace a jsou velmi různorodé, co se týče pozadí, motivů, osobnostních profilů, tak jednoduchá prevence v podstatě není. Víme, jaké rizikové signály upozorní na špatné zacházení s dítětem, ale v těchto případech takové chování vůbec nemusí být, právě naopak. Varovných signálů je velmi málo, proto si jich někdy není možné všimnout. Jsou i případy, kdy člověk žádné zjevné psychické problémy nevykazuje. Ale i člověk s duševními potížemi, třeba depresí, riziko pro své potomky představovat nemusí. Očividné sociodemografické faktory, třeba se že mladá matka ocitne v těžké životní situaci, v existenční nouzi, v exekuci, dostane výpověď z bytu, nemusí nic znamenat. Hned si ale vybavím případ z dubna loňského roku z Karlových Varů, kdy matka zabila svou dceru a pokusila se zavraždit i syna, protože musela kvůli nezaplacenému nájmu opustit byt. Nemusí tam být předchozí agrese. To ale neznamená, že všechny samoživitelky v rizikové situaci volí takovéto řešení. Prevencí by měly být dobré vztahy a mít na koho se obrátit.

Co říkáte na negativní reakce společnosti, že je matka sobecká, když dítě vezme ze světa sebou? Takový čin vždy vyvolá roztrpčení veřejnosti, je to pochopitelné. Když rodič, matka, připraví o život dítě, boří představu mámy jako nositelky láskyplného mateřství. Veřejnost neodlišuje mezi duševně nemocnou matkou a tou, která se činu dopustila chladnokrevně, například proto, aby odstranila dítě, které vnímá jako překážku na cestě za novým štěstím, třeba s novým partnerem. Vždy kolem takových případů bývá spousta spekulací. Potřebujeme ale znát detaily, jaký byl život předtím a co se vlastně stalo. Objevily se informace, že k činu došlo v souvislosti s tím, že soud rozhodl v neprospěch matky ohledně opatrovnictví syna. Takové situace, které výrazně ovlivňují život, jsou označovány jako dramatické momenty, které mohou mít vážný vliv na určitý typ osobností. Označujeme to jako finální bankrot svědomí, tedy člověk udělá něco, co se v jeho předcházejícím životě jevilo jako velmi nepravděpodobné.

Co teď prožívají příbuzní matky a chlapce? Příbuzní jsou především oběti, tak by s nimi také mělo být zacházeno. Je typickou reakcí společnosti v takových složitých, komplikovaných případech hledat viníka. Jednou z nejčastějších cest je házet vinu na příbuzné, kteří tím nejvíce trpí. Tendence očerňovat oběť je pro společnost úlevou, protože si myslí, že kdyby se někdo choval líp, tak by tomu bylo možné předejít. Zachovává se tak iluze, že takové věci se dějí jen lidem, kteří se špatně chovají. Tak to ale není. Často si veřejnost také myslí, že se nějaké signály projevily už předem. Tomu se říká chyba zpětného nebo retrospektivního úsudku, tedy posuzování chování lidí v minulosti na základě toho, co se stalo. Ale příbuzní nemohli vědět, co se stane, jinak jsem si jistá, že by se tomu snažili zabránit.