Vojtěch: Omikron hrozí. Nouzový stav je nutný

Po všech zkušenostech jsem už dnes dalek toho, abych řekl, že je něco za námi. Ta situace je naštěstí nesporně lepší, než někteří predikovali. Pamatuji si, když někteří hovořili o tom, že budeme mít denně 50 tisíc nakažených, že v nemocnicích dosáhneme na vyšší čísla, než bylo 2000 lidí na JIP při jarní vlně. To se naštěstí nestalo, což bylo dáno kombinací více věcí.

Vývoj má teď spíš klesající tendenci, ale je to pokles pomalý. Čísla jsou stále vysoká. Proto bych byl zatím obezřetný. Uvidíme, co s tím udělají Vánoce a varianta omikron. Nechci být ten, kdo maluje čerty na zeď. Je to ale nový faktor, který se musí vzít v úvahu. Měli jsme tu wuchanskou variantu, alfu, deltu, která je dnes dominantní, a teď to může být omikron. To nemůžeme vyloučit. Ano, teď jsme za vrcholem, ale zdráhal bych se být nějaký přehnaný optimista, že všechno už bude jen dobré.

Řešili jsme, že bychom měli navýšit procento vzorků vyšetřovaných diskriminačním PCR aspoň na 30 procent, abychom měli lepší přehled. Ze zkušenosti víme, že pokud je nějaká varianta takto infekční a průrazná, tak se tomu nedá úplně zabránit. A není to jen případ České republiky.

Nárůst se dá jen kontrolovat a zpomalit, což jsme dělali. Je to spojeno i s očkováním, což je věc nesporně důležitá. Proto jsme zkrátili lhůtu pro vyšší věkové rizikové skupiny, které se dostanou ke třetí dávce za pět měsíců. Nejde o nějaká nová restriktivní opatření. Můj názor ale je, že by se aktuálně platná opatření teď měnit neměla.

V tuto chvíli bych doporučil zachovat opatření, to znamená prodloužit nouzový stav. Situace je zatím taková, že by měl být prodloužen. Je to zásadní, protože jsou na něj vázána opatření typu omezení nočního provozu podniků, omezení konzumace alkoholu a další. Neříkám na celou dobu dalších 30 dní. Ale myslím si, že do začátku Nového roku by to být ještě mělo. Pokud bych byl ministrem, tak bych to vládě navrhl.

Je to směs pocitů. Do jisté míry úleva, ale i určitá nostalgie. V covidovém období to byla často nevděčná práce, která každý den zahrnovala řešení problémů. Strávil jsem tu téměř čtyři roky, byla to důležitá součást mého života. Že by mi ale chyběla funkce jako taková, to ne. Ostatně už jednou jsem to zažil a dokázal jsem bez toho žít. Ta práce, když pominu covid, mě ale bavila.

Teď asi nikoliv. Cítím, že potřebuji odstup a pauzu. Určitě člověk nemůže vyloučit nic. To vím i po zkušenosti, kdy jsem odcházel z ministerstva, a upřímně, netušil jsem, že se vrátím a mezitím budou tři ministři. Teď si ale nějaký čas plánuji dát od zdravotnictví odstup. Uvidíme, co se stane v dalších letech.

Takto bych to neřekl, uvidíme, co bude. Situace byla doteď trošku jiná, než byla po předchozích volbách, kdy vláda v demisi nic zásadního už nedělala.

Ano, tak to je.

Musí tam být čas na přípravu. Není to ze dne na den. Myslím si, že jestli, tak až někdy po Novém roce. Předal jsem resort a začnu se věnovat tomu, co bude dál. Je to ale nesporně otázka výhledu do příštího roku, nikoliv že bych odjel do Vánoc.

Máme dobré vztahy, i když máme na některé věci jiné názory, což je přirozené. Nabídka další spolupráce nezazněla. Určitě to není tak, že bych musel panu profesorovi radit. Pokud bude potřebovat něco probrat, tak s tím problém nemám. Ostatně jsem to tak měl i s jinými kolegy, když jsem loni v září odešel. Beru to tak, že je tady spousta i necovidové agendy, která je rozpracovaná. Abych tady ale působil jako poradce, to určitě ne.

Složitě se to hodnotí, měl by od toho být větší časový odstup. Jedním z těch okamžiků je možná nošení roušek (loni začátkem podzimu), byť tehdy ani odborníci nebyli jednotní a je otázka, jestli by to tehdy mělo zásadní vliv na vývoj epidemie.

V okamžiku, kdy to člověk řeší, je to jiné, než když se na to dívá zpětně. Pamatuji, jak jsem byl masivně kritizován opozicí, teď už vládou, za to, že jsme objednali málo vakcín od AstraZeneky, že jsme nevyužili plnou možnost objednání.

Kdybychom toho využili, tak dnes je pálíme po milionech, protože ji už dnes nikdo nechce. A já tehdy říkal, že nechci všechno sázet na jednu kartu.

Vždycky je to o kontextu. Nelituji ničeho. Někdy člověk mohl být tvrdší, razantnější. Všechno jsme se ale učili za pochodu, zkušenost s pandemií nikdo neměl.

Souhlasím, že ne vždy jsme byli v komunikaci přesní. Ano, opatření možná někdy nebyla vysvětlována úplně jednoznačně. Na druhou stranu, v České republice je trošku specifikum v tom, že zatímco po první vlně, kdy byla společnost sjednocená, všichni všechno podporovali, experti byli jednotní, tak se pak začalo všechno zpochybňovat.

Začali vystupovat různí odborníci s tím, proč je to potřeba a proč to není jinak. Debata se dostala do stadia konfliktu. Všechno bylo relativizováno, vidíme to do dneška. Není to jen komunikace ministerstva, ale i odborné veřejnosti, která zasluhuje reflexi. To, jak někteří experti z různých oblastí komunikovali vůči veřejnosti a jaké znejistění lidí to způsobilo.

Mám pocit, že taková heterogenita začala už po první vlně. Možná i díky tomu, že se tehdy tato vlna celospolečensky zvládla tak dobře, že tu covid prakticky nebyl. Pak spousta lidí začala pochybovat, proč se dělají některá opatření, začali vystupovat odborníci a atmosféra se začala měnit. Debatu určitě změnila i vakcinace.

Nevím, jestli to jde za vládou. Když se podíváte na protesty v Belgii, v Německu, všude je velká tenze. Trvá to dlouho. Všichni doufali, že to bude za pár měsíců za námi. Nemůžeme ale za to, že tu covid stále je. Lidsky té frustraci rozumím, lidé nemají světlo na konci tunelu.

Mysleli jsme, že to bude očkování. Bohužel se ale ukázalo, že to finální tečka není, byť je to velmi důležité pro nemocnice.

To, že prosazujeme očkování, které část veřejnosti zásadně odmítá a šíří se kolem toho dezinformace, je boj, který je těžko vyhratelný. Necítím vinu za to, že prosazuji očkování. Část lidí asi nechce akceptovat, že je to řešení, a s tím těžko něco uděláme.

Celý text rozhovoru s Adamem Vojtěchem si můžete přečíst v sobotním Právu.