Vodička: Sebral jsem odvahu a řekl, co si o uprchlících myslí celý národ

Proti jeho slovům protestovala židovská obce v Praze a Federace židovských obcí v ČR. Ve společném prohlášení organizace uvedly, že se uchýlil k „hrubým xenofobním stereotypům”.

Záleží na tom, jak to vezmete. Dostal jsem asi šedesát e-mailů a z toho bylo jen pět nesouhlasných. Ostatní mi píšou, že konečně někdo řekl pravdu. Někteří o mně řekli, že jsem xenofobní. Xenofobie je strach z cizího. Přiznám se. Já mám strach o své děti a vnoučata, o celé budoucí pokolení. To, co se teď děje, musíme pravdivě nazývat a pravdivě vykládat národu, jak to ve skutečnosti je.

Na takovýchto akcích by se nemělo hovořit pouze o tom, co bylo, ale i o tom, co je a co nás čeká. To neměl být politický projev. V tom jsem byl špatně pochopen. Prostě jsem popsal stav skutečností, jak si to myslí většina národa.

Byl jsem k tomu vyzýván občany i členy našich organizací, aby se řekla konečně pravda. Nevím, jestli jsem dokázal říci celou pravdu, ale alespoň jsem něco vyvolal a něco se kolem toho děje.

Vidíte to, předseda Senátu,pan Štěch tam připomněl nacistické zlo a byl kritizován, že měl protiněmecký projev. Rabín Sidon řekl, že se k utíkajícím Židům otočily všechny státy zády. Ale podle mého neměl pravdu.

Podívejte na Československou republiku, ta tehdy pomáhala Židům, jak to šlo. A co řekl pan Kraus? Je zvláštní, že jsme tam po tom pietním aktu spolu stáli a nic mi neřekl. A pak v televizi mluví o tom, že je to jako z hospody. Teď mi volal jeden starší pán a řekl mi, že v hospodách se často vyřeší víc, než kolik toho vyřeší naši politici.

Není pravda, že bych vytvářel štvavou atmosféru, říkám jen to co říká náš prezident. Uprchlíkům máme pomáhat tam, kde problémy vznikají. Řekl jsem, že mají drahé mobily a kožené bundy a že nebojují doma. Vezměte si rok 1939, kdy naši mladí chlapci šli do války – např. plukovník Vranský, kterému bylo 18 let, odešel do Polska, do Ruska, pak bojoval u Tobruku, pak v Anglii, celých šest let bojoval. Proč ti uprchlíci dnes chodí sem, vytvářejí umělé problémy a stát za ně musí platit?

Jsem tím už hodně znechucený, protože musíme sbírat víčka na děti, aby se získaly peníze na operace nebo zdravotní pomůcky, a na uprchlíky peníze máme. Jak na to asi koukají rodiče postižených dětí, když na ně peníze nejsou a vláda hrdě hlásí, kolik set miliónů dala na uprchlíky?

V tom s vámi souhlasím. Ale každý občan každého státu musí přemýšlet o tom, jak se má ke své vlasti zachovat a co má pro ni udělat. Samozřejmě nevím, kdo z nich je schopen bojovat, ale beru to všeobecně. Kdo je schopen bojovat, by měl bojovat. Jen se ptám, proč v těch stanových táborech vidíme rodiče s dětmi, proč ty se neposunují dál a proč se dál posouvají hlavně ti mladíci.

Možná jsem to takto řekl, možná to tak vyznělo. Ale bral jsem to tak, že máme pomoci rodinám a že ti jednotlivci, co se tu procházejí s mobily, ať si pomohou sami. Navíc řada z nich pak, když sem přijdou, je nespokojená s tím, co jim nabízíme. Nelíbí se jim malý byt, protože doma byli zvyklí na větší. Prostě řada z nich jsou ekonomičtí migranti.

Je zvláštní, že když jsem to někde řekl, tak jsem dostal e-mail, že jsem také syn ekonomického migranta. Můj táta bojoval na Dukle, prošel celou válku. A já jsem najednou syn ekonomického migranta. Proč? Vyčítají mi, že jsem komunista. Byl jsem komunista, ale vstoupil jsem do strany 28. srpna 1968 na podporu Dubčeka a proti vstupu armád Varšavské smlouvy. Za to jsem byl propuštěn z armády. A dnes mi nadávají, že jsem komunista.

Moji rodiče byli volyňští Češi, a kdyby těch nebylo, nevznikla by Svobodova jednotka. 11 600 volyňských Čechů vstoupilo do čs. armády – a to jsou ekonomičtí migranti?

Vy si to nemyslíte? Myslíte, že ty masy nikdo neřídí? Nechci vyvolávat strach, ale já strach z toho mám.

Nám – tedy lidem, se kterými se o tom bavím – připadá, že je to řízené převaděči a dalšími. Promiňte, že odbočím. Vypadá to, že v nejbližší budoucnosti budeme mít problém s vodou. Když se lidé pohrnou z Afriky a Blízkého východu do Evropy, kde ještě trochu vody máme, tak nám tady vznikne akorát chaos. My musíme pomáhat tam u nich.

To je problém vlády. Ta se musí starat. A nesmí zavírat oči před problémy. Já jsem ten problém pojmenoval a jsem za to napadán. Ale otevřel jsem problém, o kterém mluví 90 procent národa. Určitě oči nezavíráme a určitě jsem neřekl, že je tady nechci. A pokud budu vyzván, jsem ochoten i pomáhat. Náš svaz bojovníků za svobodu nikdy neřekl stop uprchlíkům, ale říká, že musíme být rozumní.

Ti mladí muži sem jdou za ekonomickým užitkem. A já nechci, aby náš sociální systém někdo vybíral.

Sám jsem si ho napsal a zodpovídám za něj. Stalo se, že mě jedna z našich členek napadla, že za ni nemluvím. Ale na jednání ústředního výboru mi 90 procent lidí řeklo, že s tím projevem souhlasí. Nepočítal jsem s tím, že mi všichni řeknou: Vodičko, jsi dobrý. Prostě jsem sebral odvahu a vynesl jsem ten problém na světlo boží. Teď mě jedni pranýřují, druzí poplácávají po zádech, ale já si stále připadám jako obyčejný člověk. Holt jsem si pustil pusu na špacír.

Nechci sahat do svědomí našim politikům. Pouze jsem je vyzval, aby nezavírali oči a postavili se k tomu čelem.

Jich je víc, mají víc hlav. Měli by víc myslet a víc dělat. Sám nevím, jak to udělat. Ale lidé mají z těch utečenců strach.

Neříkají úplnou pravdu. Já mám s Českou televizí zkušenost, že když jim něco řeknu, tak to sestříhají tak, že z člověka udělají pitomce. A když se jim to nehodí, tak to prostě neodvysílají.

Samozřejmě o tom referují, ale jen z části a pravda zůstává jinde.

Stoprocentně ne. Ještě mi bylo řečeno – nepoužívej moje projevy. Byl to zcela můj projev.

Abych nemluvil za prezidenta.

O to nejde. S nikým jsem se neradil. A s prezidentem už vůbec ne. A jestli k němu mám blízko? Těžko říci. Znám ho a velice si ho vážím, protože to, co říká, má hlavu a patu a vždy si za tím stojí. I když je pravda, že občas vyvolává různé emoce.

Já kabát nepřevlékám, a když někoho podporuji, tak ho podporuji pořád.

Žijeme v demokracii, a pokud byl někdo zvolen, tak ať se mi to líbí, nebo ne, tak je to prezident České republiky. A musím ho tak brát a neříkat, že to není můj prezident, protože jsem ho nevolil. Spousta lidí mluví o demokracii do doby, než jim to přestane vyhovovat.

Co myslíte, že řeknu? Samozřejmě že to dělá dobře, já si pana prezidenta vážím.

Pozor. Tu nemá pouze pan prezident, těch jsme rozdali stovky.

Rozhodlo o tom předsednictvo ústředního výboru a podle mého se zasloužil o stát a o to, že republika funguje. Zní to sice blbě, ale já si za tím stojím.

To rozhodla vláda. Náš premiér se domluvil s bavorským premiérem a vyslal tam ministra. Tudíž je jedno, kdo tam jel. Pro nás je ale zarážející, že náš premiér jedná s bavorským, když jeho skutečným protějškem je kancléřka Merkelová. Kdyby tam jel Herman nebo někdo jiný za sebe, tak bychom řekli, že nás podrazil. Ale to říci nemůžeme, protože se domluvili premiéři. Proto jsme panu Sobotkovi napsali dopis, ale ještě nám neodpověděl.

Pan Jaroš má v tomto ohledu své zkušenosti a je to dost bouřlivý člen. A já nemohu mluvit za pana Jaroše.

Bavorsko je přece na úrovni našeho kraje, tak nechápu, proč tam vysílat ministry. Nehledě na to, že sudetoněmecký landsmanšaft tvrdí, že vyřadil ze svých stanov majetkové nároky vůči Česku, ale soud jim to tam prý vrátil.

Asi se pro hodně lidí hodně změní. My si nenalháváme, že by se Němci houfně vraceli do pohraničí a chtěli zpátky baráky. Ale musíme se vžít do situace starých Čechů, kteří to ještě zažili a mají z toho strach.

Druhá věc je, že se neustále za něco omlouváme. Oni to nazývají vyhnáním a my říkáme odsun. Ale ten odsun nepřišel sám od sebe, ale na tom se domluvily velmoci na Postupimské konferenci. Můžete namítnout, že se při tom odsunu dělala zvěrstva. Ale já jsem u toho nebyl, takže to nemohu posoudit. A musím také namítnout – kdo se omluvil našim lidem za to, že je vyhnali v roce 1938 z pohraničí? Neomluvil se nikdo – a my se máme stále omlouvat?

Vy říkáte sudetský Němec, ale nikdo takový neexistuje. Byli to pouze Němci žijící v Čechách. Byli to čeští Němci. A uznávám, že ne všichni byli kolaboranti. Nebudeme si nalhávat, že mezi Čechy nebyli žádní kolaboranti. Máte pravdu, pořád se omlouváme, ale nikdo se neomluvil za vyhnání v roce 1938. Já neříkám, že máme nenávidět Němce, určitě si máme odpustit, ale nesmíme nikdy zapomenout, protože bychom popřeli vlastní identitu jako národa.

Podat demisi by měli za více chyb. Ale že by měli rezignovat kvůli tomuto? Asi budu od vlastních členů bičován a kritizován, ale podle mého by měli nejdříve národu pořádně vysvětlit, proč tam byli, a pak je teprve vyzývat k demisi. Také mě po tom projevu v Terezíně vyzývali, abych podal demisi. Ale jsme přece lidi – a ti nejsou neomylní a každý by měl mít možnost hájit své kroky.