Voda jim už dvakrát vzala kus života, přesto neodejdou

„Když slyším, že jsme se měli přestěhovat, tak mě bere vztek. Kam jsme měli jít? Vždyť voda v posledních letech řádí tak, že by se musela přestěhovat polovina republiky. To nejde,“ rozpaluje se do ruda pětašedesátiletý urostlý muž.

Se synem se zrovna z pramice vylodil nedaleko obecního úřadu v malebné vísce Kozárovice mezi Neratovicemi a Mělníkem. Obec je přeťatá povodňovým jezerem. I když hladina klesala, sušení omezují přeháňky.

Řeka tam do výšky půl až jednoho metru vyplavila dvě desítky domácností. Ne poprvé.

„V roce 2002 nám to dům vzalo úplně. Spodek byl z vepřovic čili z buchet. Nový jsme postavili na stejném místě, ale místnosti jsme udělali výš. Žena mi hned potom zemřela. Žijeme zde se synem. Dal jsem tam fukar proti vlhkosti, ale je to marný, voda mi dole ještě stojí,“ vypráví rázný Středočech z Kozárovic.

V horním patře domu se synem zůstal, i když voda rvala vše v přízemí. Byli tam i v noci, v domě bez proudu, bez spojení. Na otázku, zda se nebáli, že voda podemele a strhne dům i s nimi, suše odpoví: „Ne, stavěli jsme ho festovně.“

Je zatvrzelý. Dům opraví spolu se synem znovu. „Prý ať si koupíme pozemek jinde a tohle si necháme na víkendy. A za co, a kde? Ta voda teď vlítla i tam, kde povodně nepamatují. Vltavské kaskády by tady měly být více pro lidi a méně pro peníze, a pak by se upouštělo dříve,“ míní.

Místní učitelka ze základní školy, která nechtěla říci své jméno, má slzy v očích. Je ale statečná. Vyhazuje ven poslední zničené věci z nedávno zcela opraveného idylického domečku.

Nová okna, nová linka, vše hezky upravené se zjevnou láskou k domovu. Podlahy jsou už pryč a většina interiéru také. Co nezničila voda teď, dorazí vlhkost.

„Já se sem už nechci vrátit. Už ne. Manžel ale zase začne s opravami, stejně jako před jedenácti lety. Má tady kus srdce. Já bych to ale už tady nechala jako chalupu a hledala si bydlení jinde. Děti máme dospělé, tak co, ale manžela stejně nepřesvědčím, takže budu muset zůstat,“ svěřuje se paní učitelka a jen těžko zadržuje slzy.

Snaží se pořád myslet na něco hezkého, dobrého.

„Teď jdu do školy. Děti tam na mě čekají. Vyrazíme do kina. Děti mne nabíjejí energií. Odpoledne se vrátím, to už tady bude zbytek rodiny,“ dodává rozhodně. Vzpomíná na tragické povodně v roce 1997 na Moravě.

„Bylo nám tehdy postižených lidí moc líto, přispěli jsme také na Troubky. Ale dokud to sám člověk nezažije na vlastní kůži, jen těžko si to umí představit,“ pokyvuje hlavou učitelka. Chválí si svého dospělého syna. „Moc nám pomáhá, a to je s rodinou také vyplavený.“

S burácením se blíží velký červený bagr a náklaďák hasičů. Jsou tady i středočeské skupiny a moravská záchranná jednotka z Hlučína, připravená čerpat. Teď ale přišly ke slovu hlavně lopaty.

Dobrovolníci den předtím pomohli místním vyházet před domy hromady mokrého soukromí. Teď jsou to už jen zničené věci, hroby vzpomínek.

Lopaty a ruce chlapů se svižně míhají před obří radlicí bagru. V mžiku ji zaplní. Občas se z něčeho zapráší.

Mizí v ní i nacucaná encyklopedie rybářství nebo barevný dětský domeček, který býval na zahrádce. Na hnědém plotě vyplaveného domu zůstávají coby výraz marnosti černé mokré ponožky. Ne a ne se usušit. Prší.

„Odpoledne se vrátí stařenka odnaproti. Nechala tady někde i mobil, prosím, pomozte jí,“ ukazuje dívkám, které přišly pomáhat umývat věci, paní učitelka.

Odhodlaná šplhá do červeného bagru, jenž s ní v kabině a s vyházenými věcmi v radlici přebrodí zaplavenou silnici. V kabině je cítit nasládlý zápach. Na radlici ční k nebi lednice.

„Chlapi, ta lednice je plná masa. Vyndejte to, dejte to támhle a lednici tam,“ naviguje hasič-řidič bagru své kolegy u neobvyklé náplavky, poničené autobusové zastávky.

„Hlavně musíme bývalé potraviny či uhynulá zvířata dostat co nejdál od vesnic. Pak se to v klidu na skládce dotřídí,“ dodává hasič.

„V tom prázdném domě, co zůstal opuštěný od roku 2002, jsou na půdě sousedovy slepice a nevím, jak jsou na tom,“ upozorňuje ho v té souvislosti paní učitelka.

Bagr se škube, nechce se vyhrabat z vody. „Bojím se, že mele z posledního. Jezdíme nonstop už osm dní,“ kouká s obavami na palubní desku hasič.

Jako převozník k nejhůře vyplaveným domácnostem funguje raft z firmy Eurovia Vinci. Všichni si chválí dobrovolníky. „S víkendem jich ale ubylo, většina z nich musela do práce,“ posteskl si hasič v Zálezlicích, kde už voda není a místní se usilovně snaží vysoušet, navzdory přeháňkám.