Článek
S jakými pocity jste přijal rozsudek rozhodců?
Především s velkým zadostiučiněním. Jsem přesvědčen, že výrok jednoznačně rehabilituje moje konání. Stát už byl v roce 1998 prvním výrokem uznán vinným a vyzván k omluvě. Tehdy to odmítl a způsobil tím jen nárůst škody o další dva roky. Už tenkrát to byl právně nezvratný stav, a přesto jsme dnes o deset let starší – a státní pokladna o deset let úroků chudší.
Několikrát jste nabízel státu smír. Byl byste i nyní po rozsudku ještě ochoten učinit za určitých podmínek nějaké vstřícné gesto?
V okamžiku, kdy byla rozhodci určena výše škody, pro mne osobně spor skončil. Pro mě by bylo základem pro jednání veřejné přiznání chyby a omluva ze strany státu. Po předchozích zkušenostech s politiky se nyní spokojím s morální satisfakcí v podobě verdiktu rozhodčího senátu.
Pohledávku, tedy rozhodci vyčíslený a potvrzený nárok na odškodnění, postoupím jedné z nejznámějších světových bank, se kterou nyní jednám. Stát pak může začít s bankou jednat – a tam existuje celá řada způsobů, jak celou věc ukončit co nejméně bolestivě.
Proč chcete pohledávku prodat?
Pro mě to byl především spor o čest. Proto jsem vydržel třináct let. Pro banku to bude dobrá investice. Součástí smlouvy s bankou by měl být i můj závazek mlčenlivosti, aby závěrečná jednání se zástupci státu proběhla v klidu a bez emocí. Pokud však stát bude pokračovat v obstrukcích, bude se znovu odvolávat, odvoláme se i my. Ale v té chvíli už proti státu nebude stát soukromá osoba, ale mezinárodní banka, pro kterou zdržování a nárůst úroků budou jen příjemnou investicí.
Kdy a jaké bance pohledávku za státem odprodáte a kolik za ni budete chtít?
Okamžik, kdy se banka rozhodne zveřejnit transakci a svůj vstup do jednání se státem, je zcela na jejím suverénním rozhodnutí. Do toho žádným způsobem nemíním zasahovat.
Co s penězi od banky uděláte?
Medvěd se prý nemá porcovat, dokud není uloven. Určitě však budu pokračovat v opravách bechyňského zámku a v dalším rozvíjení mé firmy Panství Bechyně.
Bechyni určitě neopustím. Restaurátorské práce na zámku budou pokračovat ještě mnoho let. Oprava fresek na nádvoří, oprava střechy, průběžné opravy hradeb, je toho mnoho. Mimo zámku, kam jsme investovali do dneška již kolem 200 miliónů korun, máme provedeny stejně vysoké investice i mimo zámek.
Výše odškodnění se odvozovala od předpokládaného podílu na českém trhu s krevní plazmou, který by Diag Human měl, pokud by z něj nemusel nedobrovolně odejít. V čem jste měl před konkurencí náskok?
Patřil jsem na světovém trhu, když se rychle koncentroval a globalizoval, ke špičce. Měl jsem vzájemně propojené firmy v řadě zemí. Je mi samozřejmě líto, že jsem nemohl takovou výchozí pozici, zkušenosti a kontakty využít.
Byl jsem přesvědčený, že mohu zemi, kde jsem vyrostl, dostat v klíčové polistopadové době na špici té světové soutěže. V té chvíli se opravdu rozdávaly karty k úplně nové hře, a záleželo na každém měsíci. Česká republika by na tom dodnes vydělávala miliardy a vydělal bych samozřejmě i já. Kvůli pár nemovitostem a pár desítkám miliónů z prodělečné privatizace československých farmaceutických firem ČR přišla nejenom o miliardové zisky a skvělý byznys, ale zaplatí i tento spor.
Jak by z vašich obchodních aktivit mohlo v 90. letech české zdravotnictví profitovat?
České zdravotnictví bylo zaostalé a podfinancované. Nabízel jsem modernizaci české transfuzní služby svou investicí, jež by později byla kompenzována dodávkami plazmy. Než jsem byl vyloučen z trhu, modernizoval jsem téměř třetinu transfuzních stanic a vyškolil jejich personál. Konečně – ve sporu bylo prokázáno, že spolupráce s Diag Human byla pro stát zásadně výhodnější, neboť byla zhruba o 50 procent úspornější. Je proto na místě otázka, proč jsem byl z trhu vyhnán a prosazeni tam konkurenti. Tato otázka ale musí směřovat k zástupcům státu.
Jaké byly vaše hlavní důkazní trumfy v arbitráži?
Hlavně to byly podklady a listiny samotného ministerstva zdravotnictví, se kterým jsme ve společné pracovní skupině už v roce 2001 pro znalecký posudek připravili a odsouhlasili všechny potřebné hodnoty pro výpočet škody. To, že to tehdejší ministr zdravotnictví Bohumil Fišer nakonec odmítl, nehraje roli.
Je pikantní, že i v posledních letech zástupce státu stejné podklady třikrát předložil rozhodcům jako vlastní důkaz, aby to vzápětí zase odvolal.
V minulosti jste si často stěžoval na postup představitelů státu v kauze. Proč?
Řekl to za nás Ústavní soud. Stát je v obchodních sporech s občanem jenom jednou ze dvou rovnoprávných stran sporu. Pokud začne zneužívat ve svůj prospěch policii, tajné služby a další mocenské prostředky, jedná protiústavně a zavrženíhodným způsobem. Mě policie vyšetřovala za tu dobu dokonce čtyřikrát, a dodnes mi nevrátila účetnictví, které zabavila v roce 1993. Aktivně mně tak znemožňovala předkládat originály důkazů, zatímco zástupci státu do poslední chvíle tvrdili, že nic z toho, co tvrdím, není pravda, protože nemohu předložit právě tyto policií zadržované originály listin.
Neobáváte se po vaší miliardové výhře lidské závisti?
Neobávám. Většina lidí snad pochopí, že pokud stát způsobil škodu, musí ji i zaplatit.
Jste velmi bohatý, ale jste i šťastný?
Štěstí? Odešel jsem z Bechyně do emigrace jako osmnáctiletý kluk, protože jsem nechtěl poklonkovat režimu, který jenom lhal a podporoval křiváctví. Neměl jsem ani korunu, žádné pořádné vzdělání. Dokázal jsem, že se můžeme rovnat s kýmkoli na světě. Dostal jsem se na špičku v prestižním oboru i v podnikání za cenu pořádně tvrdé práce.
Když jsem to chtěl po návratu použít doma, ta stará parta, která neuměla nic jiného než lhát a krást, mě kvůli drobným z privatizace sestřelila. Zájem státu jim byl stejně ukradený jako předtím. Tím, že jsem spor s touhle partou vyhrál, se i něco uzavřelo. Prokázalo se, že jsem měl od začátku pravdu – a to mi po třinácti letech bojů a šikanování jako základ pro štěstí bohatě stačí.