Článek
I když byla Tomčíková při neštěstí zraněná, pomáhala po nehodě jiným. Až pak přišly problémy. „Pořád jsem to nemohla překonat. Hrůzu mi naháněly už jenom koleje nebo když jsem viděla vlak v dálce,“ uvedla. Do vlaku tak poprvé od loňského 8. srpna nastoupila až v červnu, kdy jako vyučující střední zdravotnické školy jela s budoucími sestřičkami na výlet. „Chtělo to čas. Říkala jsem si, že když chci jet s nimi, že to musím překonat.“
Tehdy ale byla Tomčíková s kolegy, na páteční setkání do Ostravy dorazila už úplně sama. „Říkala jsem si, že když to dokážou jiní, musím taky. Tu hrůzu mi ale pořád připomínají nejrůznější zvuky jako třeba pískání brzd. Děsí mě i výkyvy vlaku za jízdy,“ přiznala, co jí stále nahání obavy.
Co ale Tomčíkovou potěšilo, byl nový most, který stavbaři dokončili před dvěma týdny. Už přes něj jela i v autě. A to, co viděla, je prý úplně něco jiného než pohled, který se jí naskytl před rokem. „Teď mi ten most nic strašného nepřipomíná. Naopak vyvolává ve mně dobrý pocit. Jen doufám, že je opravdu dobře postavený,“ svěřila se Právu jedna z cestujících osudného rychlíku.