Vláda má tajný plán, jak obhájit církevní restituce u Ústavního soudu

V přísně utajovaném materiálu pro jednání vlády, který se podařilo Právu získat, Mlsna odmítá námitku, že zákon byl přijat, i když s ním nesouhlasí většina občanů. Podle něho by takto bylo možné zpochybnit mnoho zákonů.

„Pokud by měly být schvalovány pouze takové zákony, se kterými souhlasí většina občanů, znamenalo by to zásadní změnu ústavního systému založeného na principu zastupitelské demokracie,“ uvádí v dokumentu.

V ústavě je sice řečeno, že lid je zdrojem veškeré státní moci, ale jak Mlsna zdůrazňuje, ústavní systém u nás není založen na systému přímé demokracie.

Podle opozičních zákonodárců církevní zákon zakládá nerovnost mezi skupinami restituentů. Mlsna to odmítá s tím, že i v restitucích zkraje devadesátých let byl použit princip: co lze vydat, se vydá, a co nikoli, nahradí se finančně. V případě půdy šlo nejdříve o náhradní pozemky, až pak o kompenzaci penězi.

Mlsna vyvrací také připomínku, že paušální náhrada za nevydaný majetek je diskriminační vůči ostatním restituentům, protože půjde o vyjádření v současných tržních cenách.

Při mimosoudních rehabilitacích z roku 1991 se vyplácelo nejvýše 30 tisíc korun a zbytek v cenných papírech. Majetek se oceňoval podle cen platných v té době.

To, že se nyní oceňuje cenami platnými v současnosti, způsobila podle Mlsny „dvacetiletá neústavní nečinnost zákonodárce“. Výše náhrady pro církve podle něho odráží zásadu přiměřenosti. „Úvahy o kompenzaci majetkového nároku je nutno odvíjet od aktuálních hodnot v době přijetí legislativního řešení,“ píše ministr.

O diskriminaci prý nemůže jít, protože nelze srovnávat dřívější restituce a současné. „Pokud se srovnává nesrovnatelné, nelze mluvit o diskriminaci,“ tvrdí Mlsna. Podle něho nejde o srovnatelné postavení restituentů jako v případě jiných restitučních zákonů, neboť rozsah nevydávaných majetků je mnohem širší než v minulosti, a také proto, že je zúžen okruh povinných osob jen na stát a státní instituce.

Připomínku, že žádné jiné právnické osoby nebyly restituovány, zatímco církve teď ano, Mlsna také odmítá. Jiné právnické osoby nemohly být podle něho zařazeny mezi oprávněné osoby, neboť zanikly v roce 1948, a není tedy komu majetkovou křivdu zmírňovat. A to i v případě, že později vznikla společnost nová se stejným názvem, která ale z hlediska práva nemůže být nástupcem. Církve však existují kontinuálně.

A proč vláda nezvolila výčtovou metodu, jako tomu bylo mj. v případě církví nebo i Čs. červeného kříže? Mlsna v argumentaci připomíná chyby, které někdejší restituční zákony přinesly – novou budovu Národního divadla, která neoprávněně přešla na Voršilky nebo spor Červeného kříže o objekt v Plzni, který organizace pouze užívala, ale nevlastnila. „Riziko podobných chyb by bylo v tomto případě značně větší se všemi důsledky z toho plynoucími,“ tvrdí Mlsna.

Dokument odmítá i námitku, že zákon prolamuje hranici 25. února 1948, která při restitucích byla určena jako nepřekročitelná. Podle opozičních poslanců a senátorů zákon tím, že poskytuje finanční náhrady za majetek, o němž není prokázáno, zda a kdy přešel na stát, může jít před toto datum.

Ministr uvádí, že kritika nemá logiku, neboť není-li datum prokázáno, pak nelze „současně jednoznačně tvrdit, že se poskytnutím náhrady prolamuje hranice 25. února 1948“. Trvá proto na tom, že kompenzovat se budou jen ty majetkové křivdy, které se církvím staly mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990. Mlsnova argumentace také odmítá možnost, že by zařazení majetku, který podléhal revizi 1. pozemkové reformy, prolamovalo restituční hranici. Podle něho je rozhodné datum, kdy stát pozemky skutečně převzal, a to se, jak uvádí, dělo až po 1. březnu 1948.

Šéf legislativní rady také připomíná, že pro zvýšení jistoty bylo do návrhu zákona včleněno ustanovení o tom, že se nevydávají věci konfiskované na základě Benešových dekretů.

„Bylo to do zákona vloženo právě proto, aby na základě tohoto zákona k žádnému zpochybňování platnosti a důsledků těchto dekretů dojít nemohlo,“ tvrdí.

Rozhodně odmítá i to, že by z českých restitucí měl největší konečný benefit Vatikán, protože, jak uvádí, v případě katolíků se nebude majetek vracet samotné církvi. „Z hlediska právního řádu bude vlastníkem konkrétní farnost, konkrétní řád, konkrétní charita,“ odporuje Mlsna. Ostatní církve pak žádnou návaznost na Vatikán nemají.

Zákon počítá, že církve dostanou zpátky majetek v hodnotě 75 miliard korun. To je zhruba 30 tisíc hektarů půdy a 150 tisíc hektarů lesů.

Za nevydaný majetek získají 59 miliard, které jim bude stát splácet 30 let. S inflací to může být až 96 miliard.

Církvím náleží za nevydaný metr čtvereční orné půdy průměrně 44 korun a za metr lesa 27 korun. Podle opozice je náhrada přemrštěná, protože tyto ceny neodpovídají realitě a také diskriminují fyzické restituenty, kteří dostávali mnohem nižší náhrady.

Kromě výplaty náhrad bude stát dále 17 let přispívat na platy duchovních. Tři roky 1,4 miliardy jako dnes, další každý rok se podpora bude o pět procent snižovat.