Vláda dostane na stůl program na pomoc namibijským Čechům

Na konferenci byly kromě Šimáčkové Laurenčíkové přítomny rovněž zástupkyně namibijských Čechů Saima Mathews a Penny Daniel a afrikanistka, kulturní antropoložka a zakladatelka Spolku na podporu namibijských Čechů Kateřina Mildnerová. Ta téma namibijských Čechů v minulosti přiblížila knihou Černí sokoli: Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu.

Do Goethe-Institutu dorazili i zástupci z různých ministerských resortů. Přítomní měli před diskusí možnost zhlédnout dokumentární film Černí Češi, jenž byl natočen na motivy zmíněné knihy.

„Namibijští Češi jsou skupina 56 dětí, které byly vychovány v Československu mezi lety 1985 a 1991. Jednalo se o dětské válečné uprchlíky, kteří k nám přijeli z uprchlických táborů z Angoly, kde zrovna probíhal boj za nezávislost Namibie. Byly to děti významných generálů, důstojníků z osvobozeneckého hnutí SWAPO, kteří vedli boj za osvobození Namibie,“ vysvětlila Novinkám již před časem Mildnerová s tím, že šlo o tzv. mezinárodní pomoc mezi zmiňovaným hnutím SWAPO a tehdejší Československou socialistickou republikou.

Během času stráveného v Československu se děti naučily plynně česky a osvojily si i řadu českých tradic. Postupem času ale v zemi padl komunistický režim a vzápětí Namibie vyhlásila nezávislost, což pro namibijské děti vyústilo ve velký životní zlom – po šesti letech se musely vrátit zpět do Afriky.

„Děti byly bez ukončeného základního vzdělání a bez jakékoliv jazykové a psychologické přípravy nuceně přesídleny do Namibie, kde se nedokázaly kulturně adaptovat. Byly vráceny do země, jejíž jazyk již neznaly, kde neměly rodiny, a osudy mnohých z nich tak poznamenaly existenční problémy, drogy či sexuální násilí,“ uvedla před loňskou premiérou filmu Mildnerová.

„Ten příběh se zásadním způsobem dotýká naší vlastní historie. Odehrál se tady u nás, v České republice. A nese s sebou jisté aspekty nespravedlnosti vůči dětem, které si nemohly vybrat, co se s nimi bude dít. Neměly žádný vliv na to, jestli do Česka přicestují, co se tu s nimi bude dít a zda se budou následně vracet zpátky,“ uvedla na čtvrtečním setkání Šimáčková Laurenčíková.

„Je skvělé, že je ten příběh popsán. Přijde mi, že stojí za naši pozornost a přemýšlení o tom, jestli můžeme udělat něco pro to, aby se namibijským Čechům žily jejich životy o něco lépe. To, co se stalo, už nemáme šanci nijak ovlivnit. Jestli ale máme šanci přispět k tomu, aby se ten jejich příběh vyvíjel alespoň trošku nadějněji, tak bychom se o to měli snažit,“ dodala zmocněnkyně a přislíbila, že do konce roku české vládě předloží konkrétní program, který by měl přispět k obnovení vazeb namibijských Čechů s Českem.

Jakou konkrétní podobu bude program mít, ukážou další pracovní jednání. Ideálně by se však podle Mildnerové měl orientovat na zajištění psychosociální péče a na zjednodušení procesu získávání českých víz.

„V současné době je ten proces velmi zdlouhavý a komplikovaný, a to nejenom kvůli přísné imigrační politice v ČR, ale i s ohledem na to, že naše nejbližší ambasáda je v jihoafrické Pretorii. Namibijští Češi tak musí podstupovat velmi zdlouhavý a finančně nákladný proces žádosti o víza. Cesta do Pretorie a vyřízení víz je dražší než samotná letenka do Čech, na což většina z nich nemá finanční prostředky,“ uzavřela Mildnerová.