Článek
Nedaleko Náchoda v Žakši – což bývala část tehdejší německé Sackisch Kudowy a dnes jde o součást polského města Kudowa-Zdrój – byla v letech 1944 až 1945 pobočka koncentračního tábora Gross-Roses.
Zdejší vězni, mezi nimiž byla asi tisícovka židovských žen, které předtím prošly Osvětimí, pracovali pro těžký průmysl. Přežívali v neustálém strachu, špíně, strádali hladem a nemocemi. Šestého května 1945 mnohé z nich zachránili lidé z Náchoda, kteří do tábora přišli a vězně ve zuboženém stavu odvezli ještě předtím, než se jich nacisté zbavili coby nepohodlných svědků.
V Náchodě se jim pak dostalo další pomoci, bez níž by mnozí z těchto vyčerpaných a nemocných lidí zřejmě domů už nikdy nedorazili. Náchoďané pomohli navzdory hrozbě epidemie i faktu, že ani oni sami jídlem neoplývali.
„Vždyť to byli lidé,“ vzpomíná na slova svého tatínka Ladislava Hlíny bývalá učitelka Vlasta Klapalová. Její otec byl jedním z těch, kdo se nebáli a pomohli. Stejně jako Stanislav Coufal, přezdívaný italskými zajatci Flavio. Osobně pomohl v dubnu 1945 mladému italskému vojákovi Luigi Baldanovi při útěku z koncentračního tábora. Uprchlík válku přečkal v úkrytu u dalších lidí ve Dvoře Králové. Celý život chtěl všem poděkoval, bohužel to již nestihl. Jeho díky proto zprostředkovaly až jeho děti.
„Osobně jsem až donedávna o této společné česko-polské historii vůbec netušil a myslím, že ani celá řada obyvatel Náchoda o ní dodnes neví. Příběhy odvahy a pomoci ale nesmíme zapomenout, zejména v naší době. Už nikdy nesmíme dopustit zvěrstva, která se tehdy v koncentračních táborech děla,“ míní starosta Jan Birke.
Snažili se vzpomínky vytlačit
Na plátně je mezi postavami vězňů v koncentráčnickém oděvu zobrazena také Alice, maminka Tomáše Krause, ředitele Institutu Terezínské iniciativy. Oba jeho rodiče měli to štěstí, že válku přežili.
„Táta byl předváleční novinář. S reportérskou důkladností po válce sepsal vše, co se dělo. Chtěl varovat. Ale jeho přístup byl spíš menšinový. Lidé, a mezi nimi i moje matka, všechny ty události vytěsňovali ze své mysli. Nemluvili o tom a nechtěli vzpomínkami ani zatěžovat své děti. A tak já dlouho netušil, že existuje nějaká Kudowa, co se tam dělo. Až od maminčiny spoluvězenkyně jsem se dozvěděl, co tam prožívali,“ připomněl Tomáš Kraus.
Náchod 1945
V Kudowě-Zdróji vyšla u příležitosti předání daru publikace, obsahující svědectví o událostech v koncentračním táboře Žakš. V ní jsou i slova Miry Bock Lester:
„Můj zločin – narodila jsem se jako Židovka. Byla jsem v Osvětimi 6 nebo 8 dní. Naštěstí mě poslali do tábora Bad Kudowa, nikoli do plynu a pekelných pecí. Koncem srpna 1944 jsem s dalšími dívkami přijela do Sackisch Kudowa. Pod dohledem kruté vedoucí tábora SS nás odvezli do baráků, kde bylo umístěno 20 dívek v jedné místnosti s dvoupatrovými palandami, se slaměnými matracemi a dekou na přikrytí. Každé ráno jsme byly svolány, počítali nás s německou přesností. Baráky byly oplocené ostnatým drátem a nikoho nenapadlo utéct. Byly jsme oblečeny do pruhovaných „šatů“ a měly jsme oholené hlavy. Po svolání jsme dostaly tzv. kávu z praženého obilí a porci chleba na celý den.“
Obraz Náchod 1945, jenž má být připomínkou smutných událostí i nezištné pomoci člověka druhému člověku, bude podle slov starosty Birke vystaven tak, aby byl přístupný všem občanům Náchoda. Například na radnici nebo ve spolkovém domě. O přesném umístění se ale dosud nerozhodlo.
Medvědi z hradů a zámků mají zmizet
