Veřejné práce polykají miliardy, nezaměstnaným ale moc nepomohly

Mnohem účinnější je finančně podporovat firmy, které tyto lidi přijmou. Z nich se totiž pak přes dvě třetiny uchytí na trhu práce, takže stát ušetří na dávkách.

Průzkum, který má Právo k dispozici, sledoval celkem 28 613 nezaměstnaných, kteří se v růz­ných regionech zapojili do veřejně prospěšných prací nebo dostali práci v rámci tzv. společensky účelného pracovního místa. Takové místo může zřídit pro nezaměstnaného podnika­tel s tím, že na jeho plat dostá­vá státní prostředky po dohodě s úřadem práce a za splnění určitých podmínek.

Z 12 268 lidí, kteří využili právě místo ve firmách, si po půl roce 8218 lidí, tedy dvě třetiny, našlo běžné zaměstnání.

Ale u těch, kteří se zapojili do veřejně prospěšných prací, činila úspěšnost jen 29 procent. Z 15 987 nezaměstnaných jich i po půlroce zůstalo bez zaměstnání 11 329.

Za veřejně prospěšné práce mohou dostávat obce na mzdy až 15 tisíc měsíčně. Během průzkumu pracovali nezaměstnaní v rámci veřejných prací šest až 12 měsíců.

V letech 2012 až 2015 bylo na veřejně prospěšné práce rozděleno zhruba šest miliard korun. A počítá se s tím, že minimálně do roku 2020 se každým rokem na veřejně prospěšných pracích má utratit čtyři až šest miliard korun. Ale už i mezinárodní organizace jako OECD nebo EU upozorňují, že veřejně prospěšné práce jsou málo efektivní a příliš nákladné.

„Veřejně prospěšné práce předstírají, že ty lidi připravují na práci, ale ve skutečnosti je připravují jen na zametání, úklid sněhu apod.,“ řekl Právu manažer jednoho z projektů v oblasti zaměstnanosti, který nechtěl být jmenován.

„Zato pokud peníze směřují do malých podniků o deseti lidech, má to výsledky. Malé firmy jsou ochotny vzít i člověka, který je trochu jiný. Brzy zjistí, že zas tak jiný není, a nechají si ho. I bez státních podpor,“ vysvětlil.

Podle něj veřejně prospěšné práce ani nevedou k osvojování či udržování pracovních návyků. „Veřejné práce jsou vlastně placenou službou státu obcím. Všude se píše, že nezaměstnaných je málo, a kdo pak bude hrabat listí? Ale to není smyslem tohoto nástroje. Pokud obec tyto služby potřebuje, pak si je mají vysoutěžit u podniků. Ty se o ty lidi postarají kvalifikovaněji,“ uzavřel.

Podle Víta Lesáka z Institutu pro sociální inkluzi je ideální variantou pro začlenění nezaměstnaných na pracovní trh sociální podnikání. Pro to ale v ČR zatím chybí opora v zákoně. Legislativa je sice připravena, ale do konce volebního období už se asi schválit nezvládne. Přitom v ČR už nyní působí na 250 sociálních podniků.

Ve většině zemí EU sociální podnikání funguje jako součást služeb zaměstnanosti. Například v Rakousku podle zákona uzavírá stát se sociálními podniky kontrakty na tři roky s příslibem státní podpory. Smlouva zaručuje, že úřad práce pošle podniku určitý počet lidí ročně. Podmínkou je, že alespoň polovina z nich se umístí na trhu práce.

Je pak už na vedení podniku, jak se postará o lidi s různými handicapy, jež jim brání v uplatnění na běžném trhu práce. Ať už se jedná o matky s více dětmi, starší osoby, či o zadlužené.

Úřad práce se o tyto lidi zapojené do sociálního podnikání nemusí starat. Pokud firma podmínku nesplní, další kontrakt už nedostane. Sociální firmy se věnují často činnostem, na které by si běžný podnik netroufl. Může jít třeba o ekologické zpracování odpadů nebo opravy nábytku, který lze pak prodat. Zaměstnanci si mohou vyzkoušet nové činnosti, vzdělávají se, a pokud nakonec uplatnění mimo sociální podnik neseženou, mohou ve firmě i zůstat. Jejich mzdu pak už ale stát nedotuje.