Článek
Ústavní soud (ÚS) v poslední době řešil nebo řeší několik horkých politických kauz, jako prezidentskou amnestii, obvinění z velezrady, církevní restituce, sKarty. Vládní politici tvrdí, že opozice ze soudu dělá třetí komoru parlamentu. Přednášíte právo v Cardiffu, takže máte od dění v ČR odstup. Souhlasíte s takovým tvrzením?
Měli bychom rozlišovat běžné případy ústavních žalob a obsahově výjimečné kauzy, jako bylo řízení o velezradě nebo amnestii. Myslím, že bylo správné, že se i těmito výjimečnými případy ÚS zabýval.
Pak je tu obecnější ústavně-politická rovina, kdy pochopitelně opozice využívá možnosti podat ústavní stížnost proti přijatým zákonům a využívá to jako další politický prostředek, jak vést opoziční politiku proti vládě. Tady se přezkoumání zákonů ÚS využívá, případně i zneužívá k vedení politického boje mezi vládou a opozicí.
Co se ale týká řečí a kritických poznámek, že se ÚS stává třetí komorou parlamentu, tak je třeba zdůraznit, že tento soud je ze své povahy politická instituce, protože jako tzv. negativní zákonodárce může rušit běžné zákony a navíc svými nálezy dotváří obsah ústavy. Spíš jde dnes o to, jaké kauzy se rozhodne projednávat a jaké odmítne, aby se sám neproměnil jen v jakýsi razítkovací orgán, který bude posuzovat názory opozice nebo činnost vlády a parlamentu.
Myslíte, že opozice stížnosti poslední dobou nadužívá?
Opozice se pochopitelně chová politicky, a proto využívá i ústavní stížnosti jako jedné z možností, jak napadnout vládní politiku. Těžko můžeme kritizovat jakoukoli politickou opozici – ať levicovou, nebo pravicovou – za to, že ke stížnostem sahá.
Úkolem soudu je ale odfiltrovat právo od politiky a zhodnotit, co je relevantní ústavně-právní problém a co není. Pro historicky třetí ÚS, tedy ten jmenovaný prezidentem Milošem Zemanem, bude zásadní úlohou vybírat si, co vůbec připustit a co nepřipustit k přezkoumání. Každopádně nesmí dojít k zahlcení soudu, jinak by byla ohrožena jeho funkčnost.
Jenže ústavně-právními kauzami, jako byla žaloba na exprezidenta Václava Klause kvůli velezradě či zrušení prezidentské amnestie, se ÚS do podrobností nezabýval. Podle toho, co říkáte, tedy šlo o politické kauzy.
Ani v jednom případě to nebyla pravda. Vezměte si amnestii: to byl spíš velmi delikátní právní a technický problém, jak ji vůbec právně klasifikovat. Na věc totiž existují dva velmi silné, a přitom zcela protichůdné názory.
První říká, že amnestii prezidenta nemůže posuzovat žádný soudní orgán, ani ÚS, už proto, že amnestie je rozhodnutí, jehož účelem je napravit právě rozhodování justice. Tedy by bylo nelogické, aby rozhodnutí, kterým má hlava státu jako součást výkonné moci nějakým způsobem napravovat nebo zmírňovat soudní rozsudky, přezkoumával právě soudní orgán.
ÚS si rozhodování velmi ulehčil tím, že rozhodl, že amnestii přezkoumávat nemůže, jelikož v případě amnestie nejde o právní předpis zvláštního druhu, přestože amnestie má obecnou, a nikoli individuální povahu, jako například prezidentská milost.
Prezidentská amnestie z letošního roku byla opravdu hned v několika ohledech výjimečná a podezřelá a současně poškodila práva a nároky mnoha občanů.
Tím se ale ÚS vyloučil z možnosti přezkoumat velmi kontroverzní druhý článek amnestie, v němž došlo k abolici velmi křiklavých a závažných trestných činů. Na otázku, zda nedošlo ke zneužití ústavního institutu amnestie a zda je amnestie absolutní pravomocí prezidenta, která má povahu monarchické pravomoci, tedy neodpověděl.
Přitom prezidentská amnestie z letošního roku byla opravdu hned v několika ohledech výjimečná a podezřelá a současně poškodila práva a nároky mnoha občanů, kteří byli právě amnestovanými trestnými činy poškozeni.
Z minulosti také známe i z jiných zemí případy zrušení prezidentské amnestie, například v Argentině, kde prezident svého času amnestoval zločiny vojenské junty. Tuto amnestii Nejvyšší soud Argentiny zrušil proto, že odporovala mezinárodněprávním normám.
Lze ale porovnávat případ Argentiny a ČR?
Nejde jen o Argentinu, ve které se skutečně jednalo o výjimečné okolnosti přechodu od vojenské junty k demokracii. Možnost přezkoumat, zda amnestující orgán nepostupoval nad rámec svých pravomocí, totiž připouští ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva.
Kloním se k názoru, že amnestie je institut, který je naprosto výjimečný i v dějinách práva a politiky. A navíc je to institut, který je primárně politický. K amnestii totiž docházelo vždy po období občanských válek nebo převratů. Vždyť termín amnestie se bezprostředně váže k řeckému slovu amnesia, tedy zapomnění.
Václav Klaus si prostě myslel, že amnestie je jeho jakési svaté právo a že mu do toho nikdo nemůže mluvit.
Pokud tedy řekneme, že amnestie je naprosto výjimečná a politická, tak o to víc se musíme ptát, jak je možné, že ve stabilizované ústavní demokracii prezident vyhlásí takovou amnestii a poskytne abolici natolik širokou, že se týká skutečně mnoha případů té nejzávažnější hospodářské kriminality, a navíc ji nedokáže obhájit právními argumenty.
Václav Klaus si prostě myslel, že amnestie je jeho jakési svaté právo a že mu do toho nikdo nemůže mluvit. Odvolávání se na Evropský soud pro lidská práva, k jakému se uchýlili jeho poradci, bylo přitom zcela liché. Tento soud totiž pouze rozhodl, že průtahy v soudním řízení znamenají porušení práva a že za to dotyčným lidem přísluší kompenzace, což však rozhodně neznamená, že by tito lidé měli být amnestováni.
Je reálné, že by soudy znovu někdy amnestii posuzovaly?
Myslím, že po rozhodnutí ÚS to bude mnohem těžší, protože budoucí ústavní soudci by se museli vyrovnat mimo jiné i s jeho argumentací. Současně však doufám, že v ČR se takový hrubý zásah do práv občanů postižených trestnou činností, která by měla být amnestována, již nebude opakovat.
Co říkáte na případné zrušení amnestie?
Myslím, že amnestie do zaběhnuté ústavní demokracie vůbec nepatří, lze ji v případě potřeby vyřešit zvláštním zákonem, jako tomu bylo po občanské válce v USA.
Právě proto, že se jedná o právní akt, který má obecnou povahu, navíc může svádět justici k určité pohodlnosti a spoléhání se na to, že i když rozhodne o trestu, stejně časem přijde amnestie, která ho sníží. Proto si myslím, že tento institut je v zaběhnutém právním státu vlastně škodlivý.
Amnestii je třeba zásadně odlišit od milostí. Je správné, že milosti v českém ústavním systému fungují, protože žádný soudní proces není dokonalý a určitý zásah z vnějšku – právě z pozice prezidentské autority – je nejen naprosto v pořádku, ale něco, co je běžné v ústavách po celém světě.
ÚS sice ve svém nálezu připustil možnost vyjmout z amnestie ty, kteří protahovali trestní řízení vlastními obstrukcemi nebo útěkem do ciziny, ale celkově si myslím, že Ústavní soud promarnil příležitost zásadního přezkoumání ústavních mezí amnestie.
Promarnil také příležitost při posuzování velezrady? Tu ÚS zamítl z procedurálních důvodů, protože Klaus už nevykonával post prezidenta.
Ano, soud podle mě špatně konstatoval, že nová úprava je pouze deklaratorní, a ne konstitutivní, a že ji tedy nelze v tomto případě použít, přestože v jiných nálezech tuto tzv. nepravou retroaktivitu běžně aplikuje.
Je zajímavé, že ÚS zamítnutí žaloby zdůvodnil skutečností, že Klaus už přestal být prezidentem, a přitom vůbec nevyužil například argumentu, podle něhož jestliže důvodem k zastavení řízení není vzdání se prezidentského úřadu, tak jím nemůže být ani mnohem slabší skutečnost, že prezidentský mandát pouze zanikl.
Celkově si myslím, že tento nález patří argumentačně k jednomu z nejslabších nálezů tohoto soudu, a dokonce si protiřečí s jinými judikáty.
Takže senátoři podle vás měli pravdu?
To je zcela jiná otázka. Návrh na velezradu, který vzešel ze Senátu, byl podle mě špatný. Samozřejmě nešlo o velezradu v trestním, ale v ústavním slova smyslu. Senátoři ji zdůvodňovali, jako by šlo o klasický impeachment – tedy možnost zbavit prezidenta úřadu z důvodů závažného porušování zákonů nebo ústavy. Tento institut zná sice americká nebo německá ústava, ale ne česká.
Delikty, které senátoři Klausovi kladli za vinu – jako amnestii nebo odmítání připojit podpis pod mezinárodní smlouvu – jsou všechno nepochybně protiústavní kroky. Tyto kroky ale umožnila konkrétní politická konstelace.
Například vláda Jana Fischera byla slabá a nedokázala si vynutit Klausův podpis pod Lisabonskou smlouvu. Přitom Fischer mohl jako předseda vlády prezidentovi vzkázat, že v případě, že se mu bude vměšovat do zahraniční politiky, omezí Hradu rozpočet, což například svého času udělal Jiří Paroubek. Je to postup velmi brutální, ale v případě takových stejně brutálních ústavních obstrukcí samozřejmě funguje.
Domnívám se, že Václav Klaus porušoval ústavu, ale nemyslím si, že by to naplňovalo skutkovou podstatu ústavního deliktu velezrady.
Vláda má mocenské páky, jak připomenout prezidentovi, že není monarcha a že například jeho ratifikační podpis pod mezinárodní smlouvou nemůže mít konstitutivní, ale jen stvrzující, tedy deklaratorní význam.
Senátoři argumentovali tím, že velezrada je jen označení, kterým český zákon pojmenovává porušení ústavy. Upozorňovali, že nejde o trestný čin.
Když si rozklíčujeme, co znamená ústavní delikt velezrady, tak nejde o každé porušení ústavy, ale jen o něco, co směřuje proti celistvosti země, jejímu demokratickému režimu nebo proti státní suverenitě – tedy například souhlas se vstupem cizích vojsk na území ČR.
Problém je vlastně v ústavě. Kvůli tomu, že v ní nemáme institut impeachmentu, má prezident silnou ochranu. Osobně si myslím, že to je jedna z velkých mezer české ústavy, kterou by asi bylo třeba vyplnit. Domnívám se, že Václav Klaus porušoval ústavu, ale nemyslím si, že by to naplňovalo skutkovou podstatu ústavního deliktu velezrady v té úpravě, v jaké existuje v ústavě.
Zmínil jste, že ústava má mezery. Je zralá na důkladnou revizi, aby se sporné pasáže vyjasnily, případně nové doplnily?
Každá ústava má mezery. Každý zákon má mezery. Jsou to jen lidské výtvory. Neznám ústavu, která by dokázala předvídat všechny situace a jež by byla bez mezer. Musíme se zbavit naivní představy, že by právo bylo dokonalou mapou reality a že by ústava perfektně pokryla všechny situace v politice.
Jde o to, jak tyto mezery zacelíme nebo překleneme, ať už určitými interpretačními technikami, nebo určitými konvencemi, například v parlamentu nebo při postupu správních orgánů. Nemusíme mít ústavu úplnou, ale jde o to, abychom měli ústavu funkční. Některé změny by byly určitě vhodné. Ale nemyslím si, že bychom museli úplně revidovat ústavu. Funguje dvoukomorový parlamentní režim, funguje ústavní soudnictví, i když ho zrovna kritizujeme.
Jak jsem už říkal, dovedu si představit, že se vypustí amnestie, že velezradu upravíme na klasický impeachment, aby prezidenta bylo možné zbavit úřadu za hrubé porušení zákona nebo ústavy. Tím bychom se přiblížili například německé úpravě, kde ostatně bývalý prezident Wulff byl právě obžalován prokuraturou z přijímání úplatku.
Jak podle vás ale do ústavního pořádku zasáhla přímá volba prezidenta? Velká debata mezi Hradem a ministerstvem zahraničí se nyní vede kolem jmenování velvyslanců. Co říkáte na názor, že přímo zvolený prezident si toho může víc dovolit?
Řekl bych, že jsme se dostali do situace, kterou jsme všichni předvídali. Ústavními změnami sice došlo k mírnému oslabení faktických pravomocí prezidenta, tedy té legální části jeho kompetencí, ale přímá volba naopak posílila jeho legitimitu přímým demokratickým mandátem. A je jasné, že toho bude chtít využít každý další prezident, nejen Miloš Zeman.
Často se vede debata o ústavním aktivismu. Ale každý politik, ať už to je prezident, premiér či poslanec, bude přirozeně aktivistický. Spíše jde o to, najít určitou rovnováhu mezi osobním politickým stylem a obecnými ústavními pravomocemi.
K podobným konfliktům dochází v desítkách případů každý den v kterékoli ústavní demokracii. Neshody kolem jmenování velvyslanců jsou klasickým případem takového hledání rovnováhy. Tady nejde o nějakou krizi, je to úplně běžný případ vyjednávání mezi dvěma ústavními institucemi – prezidentem a vládou, které jsou vůči sobě v postavení spolupráce, ale i konfrontace. Nakonec jde o to, kdo dřív ustoupí a kdo navrhne jaký kompromis. A ten nakonec vždy musí přijít, aby se ústavní i každodenní politický proces mohly znovu rozběhnout.
Celý rozhovor si přečtěte ve víkendovém vydání deníku Právo.