Válka mi neuteče, přednost má rodina. Slova Ukrajinců v uprchlickém centru v Hradci

„Zázemí máme u matky, která dvacet let žije nedaleko odtud, a tam máme i děti. Jeli jsme sem dva dny od ukrajinsko-maďarských hranic. Zůstaneme tady, domů se nevrátíme, co bychom tam dělali,“ tvrdí 42letý Ivan, jenž neplánuje bránit rodnou vlast s kalašnikovem v ruce.

„Mám dvouměsíční dítě a musím se postarat o rodinu. Branná povinnost není na Ukrajině tak žhavá, jak se prezentuje. Nikdo mne, možná i kvůli přechodnému pobytu na Slovensku, nenutil vstoupit do armády. Ukrajinu jsem mohl volně opustit,“ odpovídá na otázku, proč jako bojeschopný muž nečelí ruské agresi.

Starost o rodiče a hlavně manželku v pokročilém stupni těhotenství načas odradila od vstupu do armády i 40letého Igora od zakarpatského Užhorodu. Společně s kolegou z české stavební firmy, 32letým Víťou, čekali v královéhradeckém Aldisu na prodloužení pobytového víza.

„Mohl bych vzít do ruky zbraň a bojovat. Nejprve sem musím dostat manželku, která má za dva týdny rodit. Potom uvidím. Válka mi neuteče, Ukrajina se nikdy nevzdá a muži schopní boje budou potřeba pořád. Tak proč se nechat zastřelit dřív, než vyřídím nezbytné rodinné záležitosti. Rodině bych jako mrtvý byl k ničemu,“ konstatuje Igor.

Stavař nechal na Ukrajině nedávno dostavěný dům. „Nevrátím se, pokud by můj kraj obsadili Rusové. Nesnesl bych, stejně jako ostatní, život pod ruským bičem, zkrátka aby mi na dvoře bačovali cizáci. To raději umřu,“ říká Igor, jehož cílem je nejprve vydělat peníze na prioritní záměr dostat ženu ze Zakarpatí. „Pokud nemáte peníze, nezmůžete skoro nic,“ míní podsaditý muž, jemuž pomůže brzký volný přístup Ukrajinců na český pracovní trh.

Ukrajincům, kteří v Česku doposud pracují pod agenturami tzv. klientů, jimž leckdy v tzv. šedé zóně odevzdávají desátky, se dostane férovějších pracovních podmínek a platů srovnatelných s českými zaměstnanci.

„Ukrajinci mohou z důvodu zjednodušeného postupu bezodkladně získat pracovní povolení,“ potvrzuje mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Eva Davidová.

„Jde o jednu z mála výhod současné situace, pokud to lze tak nazvat,“ reaguje Igor, jenž tímto, jak řekl, v Česku pozbývá pocitu občana druhé kategorie. „Česko nám hodně a hlavně účinně pomáhá,“ podotýká.

Většinu středečních klientů, po Praze zřejmě druhého uprchlického asistenčního centra v Česku, tvořily stovky žen s malými napohled vystrašenými dětmi, jež do Hradce Králové přivál smrtelný dech války. „Tohle je vůbec nejhorší, ta úzkost v dětských očích,“ neudrží emoce jedna z pracovnic centra provozovaného všemi složkami integrovaného záchranného systému.

„Uprchlík projde centrem, kde vyřízení úředních formalit trvá zhruba dvacet minut, a vyjde plně vybaven všemi doklady pro život v Česku. Následuje odvoz do dočasného ubytování,“ přibližuje mluvčí královéhradeckého krajského úřadu Dan Lechmann. Součást po nezbytně nutnou dobu nepřetržitě otevřeného centra tvoří tým zdravotníků, psychologická poradna a dětský koutek, kde děti opouštěla únava z cesty.