Článek
Měl jste v životě nějaké vzory? Ke komu jste měl úctu a proč?
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
Vzorem mi byli učitel a farář, k těm jsem jako kluk z hospodářství, kde se neznalo nic jiného než dřina, vzhlížel. A samozřejmě Tomáš Garrigue Masaryk. Našeho pana učitele z venkovské malotřídky dodnes obdivuji třeba za to, jak perfektně dokázal v jediné třídě zorganizovat výuku žáků z osmi ročníků. Farář mi zase pomohl ke studiu. No, a Masaryk, samozřejmě…
Mezi současníky vnímáte někoho, koho si lze vážit?
Já už dnes nikoho neznám. Obecně jsem většinou respektoval autority, což byli lidé, kteří stáli v hierarchii nade mnou. Většinou to nebyl problém, do střetu jsem se dostal jen s jedním ředitelem, když jsem ho namísto „soudruhu“ tvrdohlavě oslovoval „pane“. Mně ten soudruh nikdy nešel přes jazyk. Taky mě čtyřikrát vyhodili z práce a dvakrát z bytu.
Čeho nebo kdy jste se v životě nejvíc bál?
To mi bylo sedm nebo osm let. Nejstarší sestra se vdala do sousední dědiny a muselo se k ní kolem potoka, na druhé straně byl hřbitov. No, a znáte to – tu se povídá o oběšenci, jinde o strašidle… Když jsem k sestře chodíval na večer, tak tam jsem vždycky utíkal.
Ve válce jsem se nebál. A pak už jsem měl obavy jen z lidí.
Co vám v životě udělalo největší radost?
Přijetí na gymnázium. Studovat jsem toužil od nějakých 12 let, ze školy jsem doporučení měl, ale nebylo za co. Ale když u nás postavili železniční trať – otevření se osobně zúčastnil i prezident Masaryk –, vzal mě farář pod křídlo a 1. září mě odvezl ke zkouškám do Nového Mesta nad Váhom.
Tam se za mě ještě zaručil, když jsem na rozdíl od počtů neobstál ve zkoušce z mateřštiny. Od něj pak převzal štafetu třídní profesor, když jsem z první čtvrtletní kompozice dostal za pět. Začal mě dřít – a na konci roku z toho byly samé jedničky a mimořádné prospěchové stipendium.
Jak jste se vlastně pak dostal k létání?
To bylo spojené s tím studiem. Doma mi vyčítali, že zatímco oni pracují, já si „hraju na pána“. Štvalo mě to, přihlásil jsem se na leteckou školu do Bratislavy a oni mě přijali.
Vracejí se vám ve snu vzpomínky na druhou světovou válku či na jiné momenty v životě?
Nejen ve snu. Paměť mi slouží dobře, vybavují se mi věci od věku tří let. Akorát to člověk musí cvičit, což na druhou stranu docela dobře jde, když všichni chtějí vzpomínky.
Chybí, podle vás, dnešním mladým mužům vojna či vzory?
Vojna jim určitě chybí. Taková, na kterou jde neotesaný kluk a vrátí se chlap, který ví, co je to kázeň a povinnost. Ty vzory totiž určitě mají i dnešní kluci, otázka je jaké.
| Imrich Gablech se narodil 4. listopadu 1915 v Hrachovišti na Slovensku. Spolu se skupinou letců uprchl po vyhlášení Slovenského štátu do Polska. Tam se dostal do rukou sovětských bolševiků a následovalo věznění v gulagu. Odtud ho po dvou letech vysvobodilo zatažení SSSR do války. Gablech se poté dostal přes Polsko do Anglie, při pokusech létat v bombardovací peruti se ale projevily zdravotní následky předchozích událostí. Sloužil tak do konce války jako letecký dispečer. Po návratu do vlasti setrval ve službách armády do února 1949, kdy byl jako „zápaďák“ propuštěn. Rehabilitace se dočkal až po roce 1989. Je nositelem řady domácích i zahraničních vyznamenání včetně Řádu bílého lva. |
