Článek
První dojem z oficiální cesty do Peru a Brazílie je obrovská vzdálenost. Let z Prahy na břeh Pacifiku, do peruánského hlavního města Limy, trval se dvěma hodinovými zastávkami na doplnění paliva přes 20 hodin. Startovali jsme v 8 hodin ráno pražského času a přiletěli jsme před desátou hodinou v noci do Limy. Bylo to našich čtyři ráno. Jeden den prakticky zmizel. Absolvovat povinný patnáctiminutový rozhovor na letišti s peruánským ministrem zahraničí, který tam naši delegaci vítal a udržet oči otevřené, bylo skoro nad lidské síly.
První zastávkou byly Kapverdské ostrovy uprostřed Atlantiku, mezi Afrikou a Jižní Amerikou. Seskupení ostrovů, písek, minimum vegetace, nikdy nepřestávající pasát, všichni mluví jednou z variant kreolštiny, ale oficiálním jazykem je portugalština. Snad v budoucnu jeden z turistických rájů. Před budovou letiště stojí česká škodovka jako taxík. Vítá nás starosta Salu, což je město a ostrov s 30 000 obyvateli. Svět je daleko, domácí televizi nemají, ale satelitní sportovní kanál na letišti, asi brazilský, přenáší zápas ledního hokeje. Venku je více než 30 stupňů tepla.
Druhou zastávkou je brazilské Recife. Přesně na stejné letiště jsem přistál před patnácti lety při své návštěvě Brazílie ve funkci předsedy vlády. Stejná skupinka českých krajanů. Stejné počasí, ostatně jaké má na rovníku být. Stejný bleskově rychlý přechod ze dne v noc, neomylně v šest hodin večer. Brazílie se za patnáct let musela změnit. Dá-li se soudit podle počtu mrakodrapů v Recife, je ekonomický vzestup obrovský. Ale nepředbíhejme.
Přijíždíme do neklidné země. Za poslední rok je tu už třetí vláda, letos v červnu vypukly krvavé protivládní nepokoje v peruánské Amazonii mezi vládou a představiteli indiánských komunit, v září byl na 25 let vězení odsouzen bývalý prezident Fujimori, nepřetržitě pokračují boje s pašeráky drog. Budeme se muset snažit tuto zemi pochopit.