Článek
V pátek máme malý výlet hodinu letu směrem na sever státu New York. Po třech dnech sluníčka je mlha a mírně prší. V 39. poschodí hotelu už jste blízko mraků a vyšší mrakodrapy se v mracích úplně ztrácejí. Zažil jsem to zde při svém vůbec prvním dni v životě v New Yorku již v lednu 1969. Bylo to jako zjevení, mrakodrapy – jako hory – v mracích.
Zmínkou roku 1969 se dostávám k dnešku. Před 41 lety jsem absolvoval stejný let z New Yorku do Ithaky, do města, kde se nachází jedna z nejprestižnějších amerických univerzit – Cornellská univerzita. Jako opožděný důsledek Pražského jara a tehdejší možnosti cestovat na Západ jsem dostal pozvání učit a hlavně sám studovat v jarním semestru roku 1969 na Cornellu v roli „teaching assistant“.
Mladší generace se tomu dnes diví, ale komunistickému režimu po okupaci v srpnu 1968 trvalo ještě dost dlouhou dobu, než znovu plně zkonsolidoval svou moc. Většina – pro komunistické pohlaváry – politicky nespolehlivých lidí proto byla vyhozena z práce až v období let 1969-70, téměř každý měl svůj pas s výjezdní doložkou i do západního světa až do října 1969, kdy tyto pasy teprve přestaly platit.
Prožil jsem tam celý semestr, ale následných 41 let jsem tam nebyl. Letos jsem dostal pozvání, abych přijel a pronesl přednášku, což jsem rád akceptoval. Přednáška s názvem „Osobní zavzpomínání: Cornellská univerzita a uplynulých čtyřicet jedna let“ je česky i anglicky na mé webové stránce.
Atmosféra při přednášce byla mimořádná. Venku bylo neuvěřitelné vedro, daleko přes 30 °C, studenti (a hlavně studentky) chodili oblečení jako v nejparnějším létě. Byl pátek odpoledne, tři hodiny. Organizátoři slibovali 200 posluchačů. Já jsem čekal daleko méně a vzpomněl jsem si na své váhání někdy v létě, zda akceptovat právě tento páteční odpolední čas. Posluchačů bylo 550-600, nečekaně museli otevřít i galerii. Otázky po přednášce byly velmi kvalitní, člověka napadá, že roční školné na Cornellu ve výši 54 000 dolarů (!) vede k tomu, že se studium bere vážně a že tam jdou jen ti, kteří si z toho něco odnesou.
Odjíždět z Ithaky v prvních dnech června 1969 (s obrovskou obavou, co všechno doma najdu) a vrátit se tam koncem září 2010 je úžasný zážitek. Malebná příroda, snad ještě hezčí, než jsem si ji představoval, krásně barevné stromy (což jsem na jaře vidět nemohl, ale všechny pohlednice Ithaky tehdy byly s podzimními barvami, to si dobře vzpomínám), krajina známých Finger lakes (jezer vypadajících na mapě jako prsty lidské ruky), vodopád, kolem kterého jsem šel každé ráno po cestě z koleje na fakultu, typický americký univerzitní kampus, zcela oddělený od města.
Jsem možná staromódní, ale starý Cornell měl svůj styl, nový Cornell je plný zcela nesourodých moderních staveb, z nichž každá je snad hezká, ale celek je ztracen. Úžasná jsou univerzitní sportoviště. Haly na basketbal, volejbal, hokej, atletický areál, stadion na americký fotbal, plavecký stadion jsou ve velikosti a kvalitě, jaké nemá naše větší město. Žádný student – jak mi zdůrazňuje pan rektor – nedostane „sportovní“ stipendium, na rozdíl od většiny amerických univerzit.
Škoda, že se mé návštěvy nedožil prof. George Staller – rozený Brňák, který odešel do Ameriky před 2. světovou válkou – zemřel v loňském roce. I v 90. letech a na počátku tohoto desetiletí zprostředkovával českým studentům studium na Cornellu. Rád jsem se setkal s jeho ženou, býval jsem u nich tehdy – se svým velmi skrovným stipendiem – často na večeři.
Město se za těch 41 let ztrojnásobilo (teď má 30 000 obyvatel), univerzita rozumně vyrostla jenom o třetinu (na 20 000). To mne velmi uspokojilo, protože na rozdíl od mnoha našich univerzit,na Cornellu dobře vědí, že kvantitativní růst znamená zhoršení kvality.
V pozdní odpoledne se vracíme do New Yorku. Opět je těžké na příliš vytíženém Kennedyho letišti přistát a proto se všechno nekonečně prodlužuje. Kroužíme ve vzduchu celé hodiny. Pomalu také končí náš jet lag, což je známka, že už se budeme vracet a že začne jet lag nový, tentokráte s opačným znaménkem.