Článek
Druhý den mé cesty začíná neformální snídaní s vedením organizace American Friends of the Czech Republic v čele s jejím prezidentem, Tomem Dinem. Tito naši opravdoví přátelé se všemožně snaží podporovat česko-americké vztahy. Před několika lety ze svých prostředků na jednom z klíčových míst Washingtonu postavili sochu T. G. Masaryka. Jejich dnešním plánem je naopak postavit v Praze znovu sochu prezidenta Wilsona. Za jeho příspěvek ke vzniku Československa by si sochu u nás určitě zasloužil.
Druhý den mé cesty začíná neformální snídaní s vedením organizace American Friends of the Czech Republic v čele s jejím prezidentem, Tomem Dinem. Tito naši opravdoví přátelé se všemožně snaží podporovat česko-americké vztahy. Před několika lety ze svých prostředků na jednom z klíčových míst Washingtonu postavili sochu T. G. Masaryka. Jejich dnešním plánem je naopak postavit v Praze znovu sochu prezidenta Wilsona. Za jeho příspěvek ke vzniku Československa by si sochu u nás určitě zasloužil.
Druhý den mé cesty začíná neformální snídaní s vedením organizace American Friends of the Czech Republic v čele s jejím prezidentem, Tomem Dinem. Tito naši opravdoví přátelé se všemožně snaží podporovat česko-americké vztahy. Před několika lety ze svých prostředků na jednom z klíčových míst Washingtonu postavili sochu T. G. Masaryka. Jejich dnešním plánem je naopak postavit v Praze znovu sochu prezidenta Wilsona. Za jeho příspěvek ke vzniku Československa by si sochu u nás určitě zasloužil. Ve Washingtonu je opět krásný den, přes 90 °Fahrenheita (když odlétáme, je 33 °C) při vlhkosti 90 %. Přesto spousta lidí zarputile jogguje, kult být fit tu stále přetrvává. Nikomu – ani běžcům, ani neběžcům – nevadí, že se běhá i po nejfrekventovanějších ulicích. Moc zdravé to asi není.
Druhý den mé cesty začíná neformální snídaní s vedením organizace American Friends of the Czech Republic v čele s jejím prezidentem, Tomem Dinem. Tito naši opravdoví přátelé se všemožně snaží podporovat česko-americké vztahy. Před několika lety ze svých prostředků na jednom z klíčových míst Washingtonu postavili sochu T. G. Masaryka. Jejich dnešním plánem je naopak postavit v Praze znovu sochu prezidenta Wilsona. Za jeho příspěvek ke vzniku Československa by si sochu u nás určitě zasloužil. Ve Washingtonu je opět krásný den, přes 90 °Fahrenheita (když odlétáme, je 33 °C) při vlhkosti 90 %. Přesto spousta lidí zarputile jogguje, kult být fit tu stále přetrvává. Nikomu – ani běžcům, ani neběžcům – nevadí, že se běhá i po nejfrekventovanějších ulicích. Moc zdravé to asi není.
Jedeme do budovy amerického Kongresu, kde se setkáváme s kongresmanem Joe Bartonem a dalšími členy „skupiny přátel České republiky“ ve Sněmovně reprezentantů. Diskutujeme o možném zviditelňování České republiky v Americe.
Leckdo má pocit, že se s tím něco musí udělat. Já ne. Naše vztahy byly v první polovině 90tých let díky sametové revoluci a úspěšné transformaci mimořádně nadstandardní a teď jsme se vrátili k normálu. A to je dobře.
Kongresman Barton je už mnoho let významným představitelem kongresového výboru zabývajícího se energetikou. Proto mluvíme i o globálním oteplování, o emisích CO2, o metodách stimulace snižování emisí. Jeho názory jsou mi velmi blízké, prý má podtrhanou mou Modrou, nikoli zelenou planetu.
Potom následuje hodinové setkání s Davidem Liptonem, bývalým náměstkem ministra financí (v Clintonově administrativě), dnes zástupcem ředitele Národní ekonomické rady (v administrativě Obamově).
Setkal jsem se s ním prvně ve velmi kuriózní situaci v září 1989 ve Varšavě. Byl jsem tam týden na akademické „výměně“ zrovna ve chvíli, kdy byla vytvořena první polská nekomunistická vláda. Ambiciózní „poradci“ z celého světa se tam slétali s nadějí na mimořádné uplatnění a s D. Liptonem, který byl jedním z nich, jsme se potkali zcela náhodou na obědě v hotelu, kde byl s tehdy (snad i dnes) daleko slavnějším Jeffrey Sachsem. Léta oba potom Polsku radili.
Setkal jsem se s ním prvně ve velmi kuriózní situaci v září 1989 ve Varšavě. Byl jsem tam týden na akademické „výměně“ zrovna ve chvíli, kdy byla vytvořena první polská nekomunistická vláda. Ambiciózní „poradci“ z celého světa se tam slétali s nadějí na mimořádné uplatnění a s D. Liptonem, který byl jedním z nich, jsme se potkali zcela náhodou na obědě v hotelu, kde byl s tehdy (snad i dnes) daleko slavnějším Jeffrey Sachsem. Léta oba potom Polsku radili.
Vypadá velmi kompetentně, je blízko prezidenta, je racionální a má přehled. Ameriku nevidí z ekonomického hlediska příliš růžově, Evropa ekonomicky pro USA není klíčová (spíše v bankovnictví a financích), hlavním partnerem je Čína, odkud se právě vrátil.
Není si jist, jak ekonomicky obstojí Amerika v konkurenci se stále rychle rostoucí Čínou, kde budou její „tahouni“ růstu, která to budou odvětví. Přiznává, že to neví. Říká velmi přesně, že si Amerika pořád namlouvá, že má proti Číně absolutní výhodu ve většině ekonomických aktivit, ale my už od dob Davida Ricarda (čili 200 let) víme, že rozhodující jsou relativní (komparativní) výhody, a ty Amerika ztrácí.
Není si jist, jak ekonomicky obstojí Amerika v konkurenci se stále rychle rostoucí Čínou, kde budou její „tahouni“ růstu, která to budou odvětví. Přiznává, že to neví. Říká velmi přesně, že si Amerika pořád namlouvá, že má proti Číně absolutní výhodu ve většině ekonomických aktivit, ale my už od dob Davida Ricarda (čili 200 let) víme, že rozhodující jsou relativní (komparativní) výhody, a ty Amerika ztrácí.
Není si jist, jak ekonomicky obstojí Amerika v konkurenci se stále rychle rostoucí Čínou, kde budou její „tahouni“ růstu, která to budou odvětví. Přiznává, že to neví. Říká velmi přesně, že si Amerika pořád namlouvá, že má proti Číně absolutní výhodu ve většině ekonomických aktivit, ale my už od dob Davida Ricarda (čili 200 let) víme, že rozhodující jsou relativní (komparativní) výhody, a ty Amerika ztrácí. Vrcholem mého středečního programu je dobře navštívená přednáška na slavné Johns Hopkins University (přenášená internetem do řady dalších amerických univerzit) a mající název „Evropa, systémové důsledky nedávné krize a potřeba znovu zformulovat důvody pro přetrvání kapitalismu“ (je či bude česky i anglicky na www.klaus.cz). Kromě studentů a profesorů tam byla i řada známých osobností amerického veřejného života. Po přednášce se rozproudila živá diskuse, zejména na téma Evropy, kterou Amerika pořád málo chápe.
Není si jist, jak ekonomicky obstojí Amerika v konkurenci se stále rychle rostoucí Čínou, kde budou její „tahouni“ růstu, která to budou odvětví. Přiznává, že to neví. Říká velmi přesně, že si Amerika pořád namlouvá, že má proti Číně absolutní výhodu ve většině ekonomických aktivit, ale my už od dob Davida Ricarda (čili 200 let) víme, že rozhodující jsou relativní (komparativní) výhody, a ty Amerika ztrácí. Vrcholem mého středečního programu je dobře navštívená přednáška na slavné Johns Hopkins University (přenášená internetem do řady dalších amerických univerzit) a mající název „Evropa, systémové důsledky nedávné krize a potřeba znovu zformulovat důvody pro přetrvání kapitalismu“ (je či bude česky i anglicky na www.klaus.cz). Kromě studentů a profesorů tam byla i řada známých osobností amerického veřejného života. Po přednášce se rozproudila živá diskuse, zejména na téma Evropy, kterou Amerika pořád málo chápe.
Není si jist, jak ekonomicky obstojí Amerika v konkurenci se stále rychle rostoucí Čínou, kde budou její „tahouni“ růstu, která to budou odvětví. Přiznává, že to neví. Říká velmi přesně, že si Amerika pořád namlouvá, že má proti Číně absolutní výhodu ve většině ekonomických aktivit, ale my už od dob Davida Ricarda (čili 200 let) víme, že rozhodující jsou relativní (komparativní) výhody, a ty Amerika ztrácí. Vrcholem mého středečního programu je dobře navštívená přednáška na slavné Johns Hopkins University (přenášená internetem do řady dalších amerických univerzit) a mající název „Evropa, systémové důsledky nedávné krize a potřeba znovu zformulovat důvody pro přetrvání kapitalismu“ (je či bude česky i anglicky na www.klaus.cz). Kromě studentů a profesorů tam byla i řada známých osobností amerického veřejného života. Po přednášce se rozproudila živá diskuse, zejména na téma Evropy, kterou Amerika pořád málo chápe. Po obědě na univerzitě (velmi pracovním, ani nevím, co jsem jedl) jedeme na besedu s vedením a vybranými experty velmi známé, vysoce konzervativní instituce zvané The Heritage Foundation, která je dlouhodobě jedním z mých hlavních „zázemí“ v USA. Tito lidé dnešní Obamovu administrativu rádi nemají, těší se na listopadové volby a věří, že nedávno spontánně vzniklé hnutí Tea Party může znamenat jistou revitalizaci pravicové Ameriky. I já bych si to přál, ale nevím, není-li to více přání než empiricky podložená předpověď.
Není si jist, jak ekonomicky obstojí Amerika v konkurenci se stále rychle rostoucí Čínou, kde budou její „tahouni“ růstu, která to budou odvětví. Přiznává, že to neví. Říká velmi přesně, že si Amerika pořád namlouvá, že má proti Číně absolutní výhodu ve většině ekonomických aktivit, ale my už od dob Davida Ricarda (čili 200 let) víme, že rozhodující jsou relativní (komparativní) výhody, a ty Amerika ztrácí. Vrcholem mého středečního programu je dobře navštívená přednáška na slavné Johns Hopkins University (přenášená internetem do řady dalších amerických univerzit) a mající název „Evropa, systémové důsledky nedávné krize a potřeba znovu zformulovat důvody pro přetrvání kapitalismu“ (je či bude česky i anglicky na www.klaus.cz). Kromě studentů a profesorů tam byla i řada známých osobností amerického veřejného života. Po přednášce se rozproudila živá diskuse, zejména na téma Evropy, kterou Amerika pořád málo chápe. Po obědě na univerzitě (velmi pracovním, ani nevím, co jsem jedl) jedeme na besedu s vedením a vybranými experty velmi známé, vysoce konzervativní instituce zvané The Heritage Foundation, která je dlouhodobě jedním z mých hlavních „zázemí“ v USA. Tito lidé dnešní Obamovu administrativu rádi nemají, těší se na listopadové volby a věří, že nedávno spontánně vzniklé hnutí Tea Party může znamenat jistou revitalizaci pravicové Ameriky. I já bych si to přál, ale nevím, není-li to více přání než empiricky podložená předpověď.
Není si jist, jak ekonomicky obstojí Amerika v konkurenci se stále rychle rostoucí Čínou, kde budou její „tahouni“ růstu, která to budou odvětví. Přiznává, že to neví. Říká velmi přesně, že si Amerika pořád namlouvá, že má proti Číně absolutní výhodu ve většině ekonomických aktivit, ale my už od dob Davida Ricarda (čili 200 let) víme, že rozhodující jsou relativní (komparativní) výhody, a ty Amerika ztrácí. Vrcholem mého středečního programu je dobře navštívená přednáška na slavné Johns Hopkins University (přenášená internetem do řady dalších amerických univerzit) a mající název „Evropa, systémové důsledky nedávné krize a potřeba znovu zformulovat důvody pro přetrvání kapitalismu“ (je či bude česky i anglicky na www.klaus.cz). Kromě studentů a profesorů tam byla i řada známých osobností amerického veřejného života. Po přednášce se rozproudila živá diskuse, zejména na téma Evropy, kterou Amerika pořád málo chápe. Po obědě na univerzitě (velmi pracovním, ani nevím, co jsem jedl) jedeme na besedu s vedením a vybranými experty velmi známé, vysoce konzervativní instituce zvané The Heritage Foundation, která je dlouhodobě jedním z mých hlavních „zázemí“ v USA. Tito lidé dnešní Obamovu administrativu rádi nemají, těší se na listopadové volby a věří, že nedávno spontánně vzniklé hnutí Tea Party může znamenat jistou revitalizaci pravicové Ameriky. I já bych si to přál, ale nevím, není-li to více přání než empiricky podložená předpověď. Po tomto setkání už jen rychlá cesta na letiště. Žádný čas na sight-seeing nebyl, ale návštěva řady významných institucí (zejména Kongresu) a křížem krážem jezdění Washingtonem znamená, že člověk, aspoň „z rychlíku“, skoro všechna klíčová, turisticky známá místa viděl. Některá několikrát.
Není si jist, jak ekonomicky obstojí Amerika v konkurenci se stále rychle rostoucí Čínou, kde budou její „tahouni“ růstu, která to budou odvětví. Přiznává, že to neví. Říká velmi přesně, že si Amerika pořád namlouvá, že má proti Číně absolutní výhodu ve většině ekonomických aktivit, ale my už od dob Davida Ricarda (čili 200 let) víme, že rozhodující jsou relativní (komparativní) výhody, a ty Amerika ztrácí. Vrcholem mého středečního programu je dobře navštívená přednáška na slavné Johns Hopkins University (přenášená internetem do řady dalších amerických univerzit) a mající název „Evropa, systémové důsledky nedávné krize a potřeba znovu zformulovat důvody pro přetrvání kapitalismu“ (je či bude česky i anglicky na www.klaus.cz). Kromě studentů a profesorů tam byla i řada známých osobností amerického veřejného života. Po přednášce se rozproudila živá diskuse, zejména na téma Evropy, kterou Amerika pořád málo chápe. Po obědě na univerzitě (velmi pracovním, ani nevím, co jsem jedl) jedeme na besedu s vedením a vybranými experty velmi známé, vysoce konzervativní instituce zvané The Heritage Foundation, která je dlouhodobě jedním z mých hlavních „zázemí“ v USA. Tito lidé dnešní Obamovu administrativu rádi nemají, těší se na listopadové volby a věří, že nedávno spontánně vzniklé hnutí Tea Party může znamenat jistou revitalizaci pravicové Ameriky. I já bych si to přál, ale nevím, není-li to více přání než empiricky podložená předpověď. Po tomto setkání už jen rychlá cesta na letiště. Žádný čas na sight-seeing nebyl, ale návštěva řady významných institucí (zejména Kongresu) a křížem krážem jezdění Washingtonem znamená, že člověk, aspoň „z rychlíku“, skoro všechna klíčová, turisticky známá místa viděl. Některá několikrát.
Let do New Yorku trvá necelou hodinu. Cesta z letiště do centra města trvá stejnou dobu. Kulisa Manhattanu je úžasná, ale o tomto městě až zítra.