Článek
Fotografové a televizní kameramani jsou uvnitř tohoto kruhu, je jich několik desítek a při projevech řečníků většinou sedí na zemi, což je zcela absurdní.
Hned na letišti a potom celé tři dny dominuje zelená barva – jako libyjská vlajka a jako barva islámu. Uvědomil jsem si, že jsem – bez uvědomění si těchto souvislostí – nazval svou, proti alarmismu globálního oteplování namířenou knihu „Modrá, nikoli zelená planeta“. Snad je zřejmé, že je proti Bursíkovi a Al Goreovi, nikoli proti islámu.
Všude je nám tu rozdávána „Zelená kniha“, dílo vůdce libyjské revoluce Muammara Kaddáfího (který právě pronáší svůj úvodní projev a říká, že má EU mít svého jednoho zástupce v Radě bezpečnosti a Africká unie také jednoho, což nepovažuji za zcela absurdní názor). Tato kniha by si zasloužila samostatný rozbor.
Kaddáfí vládne od roku 1969. Nebudu-li začínat od Féničanů v 7. století před naším letopočtem, pominu-li vítězný oblouk Marca Aurelia z roku 163 našeho letopočtu (který jsme viděli v překrásné barvě začínající noci), vynechám-li Řeky, Římany a Araby, pak musím zmínit – blíže k dnešku – alespoň tureckou nadvládu od roku 1551 a anexi Libye Itálií v roce 1911. Kult vůdce revoluce je dnes v zemi absolutní. Původní královský palác (král vládl až do roku 1969) byl přeměněn na „Světové centrum pro studium a výzkum Zelené knihy“.
Nevím, kterou Kaddáfího větu vybrat pro tyto zápisky, snad tuto: „Nepotřebujeme teroristy ani sebevražedné útočníky. Více než 50 miliónů muslimů v Evropě ji již za pár desítek let změní na muslimský kontinent.“ Ve svém projevu dodává: „My nechceme emigrovat do Evropy, ale musíte nám ročně dávat 5 mld. euro pro náš vlastní rozvoj.“ Desítky prezidentů a premiérů to poslouchají – už hodinu – bez jakéhokoli hnutí tváří.
Tripolis je nikoli nejchudší, ale arabské město. Jeho obyvatelé dostali na tři dny summitu dovolenou (tomu se neposmívám, při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky jsme před deseti lety udělali v Praze totéž), uličky starého města jsou poloprázdné, ale své kouzlo mají. Večerní procházka je jak z „tisíce a jedné noci“, mešita vedle mešity, všude se procházejí různobarevné kočky, ženy jsou výlučně v arabských oděvech (ale žádné zakryté obličeje).
Sedět v kavárně pod širým nebem a slyšet čtyři, vzájemně se překřikující muezíny je zcela unikátním zážitkem, ale Arabové v kavárně dále klidně popíjejí svou kávu, nebo spíše čaj. Ve stovkách či tisících obchůdků v medíně (starém městě) na klasickém arabském trhu je úžasné množství zlata a stříbra, ale turistů tu moc nemají, protože vůdce o ně nestojí.
Dostáváme zprávu, že u nás napadlo 20 cm sněhu. Tady je 29°C, včera jakoby pod mrakem (ale byl to ve vzduchu písek z pouště), dnes jasno. Všude písek a palmy, tráva neexistuje.
Summit tohoto typu považuji za důležitý, snaha o vzájemné pochopení by měla být považována za povinnost, řada státníků o to usiluje. Když za EU promluvil její předseda (či prezident) van Rompuy a mluvil např. o významu realizace lisabonské strategie (z roku 2000, kdy si Evropa dala za úkol „dohnat a předehnat“) pro budoucnost Evropy, měl jsem beznadějný pocit. Mnoho afrických státníků jsou velmi kultivovaní lidé, nevím, co si o tom mohli myslet.
V průběhu summitu mám řadu bilaterálních schůzek – s prezidentem Alžírska Bouteflikou, s prezidentem Ghany Millsem, s prezidentem Senegalu Wadem, s prezidentkou Libérie, s premiérem Maroka, s ministrem zahraničí Gambie, ale i s řadou Evropanů. Je to užitečné, šetří to zahraniční cesty.
Času na všechno je málo. Ale pro Středoevropana je i chvilka na balkóně hotelu s výhledem na moře radostí.
PS. Teze mého vystoupení na summitu jsou anglicky na www.klaus.cz.