Václav Klaus, zápisky z cest: Medaili svobody považuji za velké ocenění

Po týdnu, v úterý 8. října, opět letím stejným směrem Lufthansou a opět přesedám ve Frankfurtu. Už mám pocit, že to tu docela znám. Rychlé přečtení německých novin při čekání na přestup mi ukazuje hlavní témata německé současnosti:

- zachrání se ještě vůbec v Německu – po tvrdém pádu strany FDP v nedávných volbách – liberalismus?

- zachrání se ještě vůbec v Německu – po tvrdém pádu strany FDP v nedávných volbách – liberalismus? - jak „vyděračské“ podmínky si pro sebe vyjedná německá sociální demokracie při vstupu do koalice s (Angelou) Merkelovou?

- němečtí kritici EU v nové straně Alternativa pro Německo získali v pěti spolkových zemích více než 5 procent hlasů (celkem ale jen 4,7 procenta). Jaká procenta získají v květnových volbách do Evropského parlamentu?

Dalo by se říci, že jsou to typicky německé problémy, ale od těch českých nejsou nekonečně vzdálené. Zkusme změnit názvy stran:

- zachrání se v ČR liberálně-konzervativní pravice jako budoucí reálná politická síla po očekávaném propadu ODS?

- zachrání se v ČR liberálně-konzervativní pravice jako budoucí reálná politická síla po očekávaném propadu ODS? - jaké podmínky jí budou klást po pravděpodobném vítězství naší sociální demokracie její možní koaliční partneři?

- uspěje u nás v květnových evropských volbách nějaká skutečně evropsky kritická strana či seskupení stran?

Mám pocit, že je to velmi podobné! Zápisky začínám psát už v letadle. Moje zkušenost z letů business class do USA mi říká, že tam vždycky potkám různé známé. Letos je jich více než obvykle, protože ve Washingtonu právě začíná výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky – na kterém jsem před 23 lety jako ministr financí poděkoval za znovupřijetí naší země do těchto dvou významných světových finančních institucí. Bylo to opravdu znovu-přijetí, protože jsme byli původními – v roce 1944 – zakládajícími členy, ale v roce 1954 bylo naše členství z pochopitelných důvodů pozastaveno. Prý jsme nedodali základní požadované statistické údaje. O jedno letadlo za mnou tam dnes letí i viceguvernér ČNB Vladimír Tomšík.

Desetihodinová, trochu zpožděná cesta docela ujde – je kratší než ta před několika dny do Los Angeles. Většina cestujících spí, já píšu. Podařilo se mi napsat recenzi skvělé knihy indicko-anglicko-amerického ekonoma Deepaka Lala (minulého prezidenta Montpelerinské společnosti) s názvem „Poverty and Progress“, který v ní nemilosrdně kritizuje omyly spojené s mezinárodní pomocí rozvojovým zemím a ukazuje její bezcennost. Tento Ind si může dovolit říci, že pomáhá – vedle otevřenosti ekonomiky – jedině zavedení tržní ekonomiky a oslabení státního dirigismu a že se dnes díky tomu chudoba omezuje už jen na Afriku. A tam ani jakákoli mezinárodní pomoc ničemu nepomůže.

Směřuji do Washingtonu, kde dostávám od nadace nazvané The Victims of Communism Memorial Foundation Truman-Reaganovu medaili svobody, což považuji za velké ocenění, kterého si velmi vážím. Samozřejmě jsem očekával, že si toho naše média ani nevšimnou, a když ano, tak budou říkat, že jsem ji určitě dostal omylem. Je to však ještě smutnější. Přečetl jsem si, že jsem toto ocenění dostal od jedné „neziskovky“. Představme si, že by ho dostal někdo z tábora pravdy a lásky. To by bylo slávy! Tuto medaili dostali v minulých letech různí významní lidé – od papeže Jana Pavla II. po studenta, který stál v roce 1989 na tiananmenském náměstí proti tankům. Dvojice amerických prezidentů v názvu medaile je výmluvná – při prezidentování prvního k nám komunismus přicházel, při druhém u nás končil.

Z letiště se jedu nejdříve ubytovat na českou ambasádu ve Washingtonu, kde mám už poněkolikáté takový malý, studentský – ale naprosto vyhovující – pokojíček. Pan velvyslanec (Petr) Gandalovič s manželkou se o mne vždy pěkně starají.

Washington se už začíná převlékat do podzimních barev, a protože tam dominují listnaté stromy, je na co se dívat. Je tu tepleji než v Praze, žádné ranní mrazíky. Večerní akce se koná ve známém Georgetown Clubu, což je asi oblíbené místo washingtonské liberálně konzervativní pravice. Letos jsem ve Washingtonu potřetí a vždy jsem měl oběd nebo večeři právě v tomto klubu, ač to pokaždé pořádala jiná instituce. Je to milé místo, cítím se tu vždy dobře.

Američané umí takovou slavnostní akci udělat. Umí promluvit, umí poslouchat, umí upřímně zatleskat.

Ve svém děkovném proslovu (jak jeho originální anglická verze, tak český překlad jsou na této webové stránce) jsem připomínal, že na komunismus v žádném případě nesmíme zapomínat, ale že nesmíme bojovat pouze staré bitvy – musíme se utkávat s komunismem v jeho nových převlecích.

Do postele se dostávám ve 23 hodin washingtonského času (to je v našich pět ráno) a to už se mnou naštěstí nejezdí Laco Mravec, bývalý šéf mého zahraničního odboru na Pražském hradě, který by mne nutil, abychom ještě navštívili ten či onen washingtonský jazzový klub, protože tam právě dnes hraje ten či onen slavný americký jazzman. O to to mám teď snadnější.

Ráno odlétám z Reaganova letiště (je naštěstí blízko, uvnitř města) do hlavního města státu Michigan, do Detroitu. Prvně platím 25 dolarů za kufr, který není nijak nad váhu – v USA se na domácích linkách platí za každý kus zavazadla tato částka.

Tématem amerických novin je to, že (Barack) Obama dnes jmenuje šéfkou FED, americké centrální banky, Janet Yellenovou, dosavadní viceguvernérku. Je to zkušená, původně akademická ekonomka, která v roce 1971 obhájila doktorskou disertaci na Yaleu pod vedením slavného keynesiánce, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, Jamese Tobina, na téma velmi keynesiánské (a i Obamovo a amerických demokratů) – nezaměstnanost. Očekává se, že bude oproti svému předchůdci více pro easy money, pro politiku levných peněz jako metodu boje s nezaměstnaností. Její manžel George Akerlof také dostal Nobelovu cenu za ekonomii. Ukazuje se, že i ve velké Americe je „píseček“, ze kterého se vybírá do významných funkcí, velmi malý.

Zatím tu nevidím žádné známky zablokování vládních výdajů. Provoz v ulicích v ranní špičce hlavního města je však nezvykle malý, Reaganovo letiště je také mimořádně prázdné – úředníci asi necestují. Šéfové různých vládních institucí dostali těžký úkol – rozdělit zaměstnance na postradatelné a nepostradatelné, což vyvolává velké třenice, i když je to třeba jen na krátkou dobu. Ti postradatelní teď sedí doma. Úředníci to vidí jako významný signál ohledně své budoucnosti.

Bankrotující Detroit, už několik desetiletí pronásledovaný ztrátou významu amerického automobilového průmyslu, jsme neviděli. Z letiště jsme vyjeli autem směrem na severozápad, do malého městečka Hillsdale, kde se nachází známá, velmi kvalitní (a pravicově důsledná) soukromá vysoká škola Hillsdale College, založená už v roce 1844. Škole je to malá (1400 studentů), idylicky venkovská, krajina je tu už skoro kanadská – rovina, pole, lesy, jezera, malé domečky, vyšší než dvouposchoďový dům tu není. Sto kilometrů na všechny strany není žádné větší město. Kdysi to byla významná zastávka vlaku Detroit–Chicago, ale vlaky v Americe už neexistují.

Byl jsem zde už jednou, v březnu roku 2000, kdy zde – téměř na americko-kanadském pomezí – končila zima a začínalo jaro. Na jezeře byl ještě led a na ještě nikoli zelené, spíše šedé trávě se už opalovaly nedočkavé místní studentky. Takový náhlý přerod počasí u nás v kontinentální Evropě není možný. S univerzitou mám dlouhodobé kontakty, čtu jejich časopisy a knihy a oni mé texty vydávají. Nabízejí mi, abych tam přijel učit. Je to daleko, je to na konci světa, ale nabízejí mi rafinovanou škálu možností – učit týden, měsíc, semestr, rok. Nevím, jestli odolám.

Na škole se koná dvoudenní konference (2000 posluchačů) s mým čtvrtečním večerním vystoupením (keynote speech).  Středeční večer je však jiný. Kromě prezidenta univerzity Larry Arnna s hlavním projevem vystupuje slavný americký novinář George Will, jehož bystré texty se dlouhá léta snažím sledovat. Je to ironií osudu, ale on velmi proslavil mé jméno v lednu 1990. Byl jsem prvně na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Mluvil jsem tam asi dost radikálně a sebevědomě (asi jako jediný z postkomunistického světa), ač to bylo teprve dva měsíce po pádu komunismu, a on o mně napsal velký článek do časopisu Newsweek (jestli se nemýlím) s nadpisem něco jako „Ministr financí z Východu s kravatou Chicagské univerzity“. Udělal mi obrovskou reklamu, že jsem žákem Miltona Friedmana, George Stiglera, Gary Beckera, což samozřejmě nebyla pravda.  Jsem-li – rád – považován za jejich žáka, pak jen na základě studia „dálkového“. Nikdy jsem tam přímo nestudoval, ale od té doby to všude přepisují, jako kdyby to pravda byla. Na Chicagskou univerzitu jsem se prvně dostal na týden tři měsíce před listopadem 1989, tuto kravatu jsem tam dostal od děkana tamní ekonomické fakulty Johna Goulda a vzal jsem si ji i do Davosu. Spíše náhodou.

Přednáška George Willa byla na téma významu americké ústavy pro naši současnost, což je jedno z velkých témat univerzity. Je téměř nepředstavitelné, že by takovou řeč mohl přednést kterýkoli z našich komentátorů, v tom máme ještě co dohánět.

Počasí zde je téměř neuvěřitelné. Teplo, slunečno, skutečné indiánské, my říkáme babí, léto. Univerzita je nesmírně klidná, spořádaná, malá (až útulná). I když je hodně společensko-vědní, jsou tu zastoupeny i technické disciplíny. Počet 1400 studentů (a 150 učitelů) nechtějí měnit, bojí se nevyhnutelného snížení kvality. Ve svých univerzitních prospektech citují Aristotela, který obhajoval „praktickou moudrost“, která vyžaduje dvojí formu znalostí – znalost toho, co je správné a co špatné, a znalost toho, co a jak prakticky udělat. Kéž by se tím řídily i naše vysoké školy. Nesmírně silně je zde zastoupena kultura – nedovedu si představit, že by nějaká naše vysoká škola (snad kromě AMU) mohla mít velký symfonický orchestr, který v rámci dvoudenních oslav také vystupoval. Za neuvěřitelné považuji, že čtvrtina studentů vystupuje v nějakém hudebním nebo pěveckém souboru a že třetina studentů studuje nějakou dobu na „music department“ (cituji z programu odpoledního koncertu).

Univerzita se nesnaží být politicky korektní. Je sice daleko od převážně „černého“ amerického jihu a od „hispánských“ území nedaleko Mexika, i od pobřeží Pacifiku s nepřetržitým přílivem studentů z Asie, ale přesto je zajímavé, že je tato univerzita téměř „monokulturně“ bílá – něco takového jsem v USA ještě nezažil. Kromě jiného to ukazuje nesmírnou diverzitu této země, veškeré generalizování je evidentně chybné.

Ve čtvrtek (10. 10.) večer jsem tam měl projev na téma „Evropa a Amerika: naše společná krize“, který byl přijat velmi příznivě (je v jeho anglické verzi na této webové stránce). Základní tezí je myšlenka, že Evropa a Amerika jsou sice i nadále odlišné, ale že v průběhu času přestává být rozdíl rozdílem „podstaty obou systémů“, ale spíše už jen jeho stupně, míry. Publikum proti této relativně ostré formulaci nijak neprotestovalo.

Po washingtonské medaili jsem tak po dvou dnech dostal další – Hillsdale College mi udělila „Freedom Leadership Award“, což neumím dobře přeložit, nechme to radši anglicky. Cenu v minulosti dostala Margaret Thatcherová, Bushova ministryně zahraničí Jeane Kirkpatricková, známý soudce Nejvyššího soudu Clarence Thomas, významný republikánský politik Jack Kemp nebo prezidentský kandidát (a vydavatel i u nás publikovaného časopisu) Steve Forbes. Docela slušná společnost.

V pátek odpoledne mám skoro dvě hodiny se studenty historie v rámci jejich standardní výuky. Jejich zájem i znalosti jsou velmi dobré. Typické otázky byly:

- jaký byl hlavní adaptační problém pro lidi po pádu komunismu?

- jaký byl hlavní adaptační problém pro lidi po pádu komunismu? - pomohla zkušenost žití ve stabilní demokracii 30. let v transformaci 90. let?

- jaký byl hlavní adaptační problém pro lidi po pádu komunismu? - pomohla zkušenost žití ve stabilní demokracii 30. let v transformaci 90. let? - přežije euro?

- jaký byl hlavní adaptační problém pro lidi po pádu komunismu? - pomohla zkušenost žití ve stabilní demokracii 30. let v transformaci 90. let? - přežije euro? - ovlivnilo Českou republiku členství v NATO?

- jaký byl hlavní adaptační problém pro lidi po pádu komunismu? - pomohla zkušenost žití ve stabilní demokracii 30. let v transformaci 90. let? - přežije euro? - ovlivnilo Českou republiku členství v NATO? - pomohlo členství v EU vztahům mezi evropskými zeměmi, např. našim vztahům s Německem?

- bojíte se ekonomického růstu (a s ním spojených ambicí) tzv. BRICS zemí, zejména Číny a Ruska?

U té poslední otázky bych se chtěl zastavit. Moje obecná odpověď na ni je: jejich ekonomický růst jim přeji, více než jejich ambicí se bojím naší (i evropské) neschopnosti racionálního jednání a chování a z toho vyplývajícího našeho zaostávání. Zrovna tento týden The Washington Post zveřejnil odhady MMF ohledně ekonomického růstu v roce 2015 – země BRICS budou růst jen o 3–3,5 procenta (stejně jako USA). Překvapivě nejvyšší růst je očekáván u Ruska (7,0 procent) a Indie (6,3 procenta), velký pokles oproti posledním letům u Číny (3,5 procenta).

Plynou z toho dva možné závěry, i když bych byl v hodnocení poněkud opatrnější:

- jeden z ekonomů MMF se pateticky ptá: is the BRICS party over? Během celého letošního roku slyším na různých ekonomických konferencích, že asi ano. Většinou jsem však s tímto názorem polemizoval;

- za zajímavější považuji názor mého dávného známého, prvního náměstka výkonného ředitele MMF Davida Liptona, který mluví o „middle-income trap“ (past středně bohatých zemí), podle něhož tyto země nemohou konkurovat nejbohatším zemím v úrovni technologií a nemohou konkurovat ani chudším zemím, protože mají daleko vyšší náklady práce. To by mohlo být jedním z vysvětlení absence ekonomického růstu právě v dnešní České republice. V naší nové knize Česká republika na rozcestí tento argument explicitně neuvádíme. Spíše mluvíme o tom, že „středně bohatá“ země málo motivuje k vyššímu pracovnímu výkonu, ale hypotéza je to zajímavá.

V sobotu dopoledne – v nepřetržitě krásném počasí – sedím na lavičce a dopisuji tyto zápisky. Hillsdale College trochu víkendově pospává, stovky hostů už odjely a my se pomalu vydáme na asi 150 kilometrů dlouhou cestu krásnou podzimní krajinou na letiště do Detroitu a pak nočním letem přes Frankfurt do Prahy. (Uvědomuji si v této chvíli, že by mé mamince bylo dnes 99 let.)

14. 10. 2013