Článek
To samozřejmě neznamená, že není povinností ho stále hledat. Existuje poměrně velká shoda v tom, že v poslední dekádě dochází v Evropě - oproti dalším ekonomickým centrům světa - k velmi pomalému ekonomickému růstu, že je tam velmi vysoká nezaměstnanost (a její doplněk - velmi nízká míra inflace) a že v jednotlivých zemích narůstají finanční problémy, protože dnešní "stát blahobytu" (neboli nákladný sociální systém) není ufinancovatelný bez rozpočtových deficitů, bez zadlužování budoucích generací.
V tom se kvalifikovaní i nekvalifikovaní, poctiví i povrchní komentátoři neliší. Liší se však v názoru na to, kdo či co způsobuje tento vývoj. Ekonomická teorie - jistý přehled této problematiky přináší loňské červnové číslo čtvrtletníku Finance and Development, vydávaného Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou - tradičně nabízí, abychom se v této souvislosti dívali na instituce (systémová pravidla) a na hospodářskou politiku. Jednotliví autoři tohoto přehledu se sice přeli i o vliv geografie (či klimatických podmínek), přírodních katastrof, válek či jiných, lidmi vyvolaných otřesů a v neposlední řadě i velkých vnějších ekonomických šoků, ale jakkoli leccos z toho může platit pro některé méně šťastné části světa, nic z toho v dnešní době neplatí pro Evropu - minimálně od pádu komunismu. Od exogenních faktorů tohoto typu proto můžeme pro období, které nás zajímá, v Evropě abstrahovat.
I když si myslím, že je někdy prakticky obtížné rozlišit, co patří do široce definovaných institucí (a systémových pravidel) a co do konkrétní hospodářské politiky, koncepčně je rozdíl zřejmý. Změna systémových pravidel vyžaduje "reformu" a tedy i složitý politický proces a jeho legislativní uskutečnění formou novel zákonů, změna hospodářské politiky je proveditelná "pouhými" rozhodnutími vlády.
Mám pocit, že je názor, že institucionální rámec v Evropě není příhodný pro ekonomický růst, pro dynamiku, flexibilitu, inovace, více méně všeobecně přijímán. To navíc není žádná novinka. Co z toho je ale v posledních letech (či desetiletích) nové, jiné, než co bylo dříve, a co z toho je víceméně evropskou konstantou po celé období od konce druhé světové války?
Z tohoto hlediska bych oddělil dvě věci. Na straně jedné máme v Evropě dlouhodobé, navýsost "evropské" nemoci typu mimořádné rigidity (a tudíž nepružnosti) ekonomiky, plynoucí z ekonomickou aktivitu tlumící státní regulace trhů na mikroúrovni (zejména trhu práce, ale i trhů různých tzv. síťových odvětví), máme k práci, výkonu a riziku nemotivující systém odměňování (díky extrémnímu redistributivnímu systému státu blahobytu) a máme různé další formy přímé intervence státu ve prospěch organizovaných zájmů, na úkor celkového efektu a ekonomického výkonu. To je - podle mého názoru - evropský setrvalý stav již od padesátých let (s různými pokusy o reformu v jednotlivých zemích a s různými úspěchy), ale nezdá se mi, že by v poslední době došlo ke změně k horšímu. Buď globalizací a vzestupem jihovýchodní Asie zostřená celosvětová konkurence obnažila tyto staré institucionální prohřešky Evropy a ty více a více neblaze působí, nebo - a to se mi zdá pravděpodobnější - vznikly nějaké nové jevy.
Mám podezření, že nové jevy skutečně vznikly. Od poloviny "delorsovských" osmdesátých let dochází k rychlé až překotné unifikaci Evropy (nejen v ekonomické, ale i politické, sociální a celkové legislativní oblasti), která vede cestou tzv. harmonizace různých standardů, pravidel a politik ke "stírání specifického pelu" partikularit v celé Evropě, k likvidaci přirozeně vznikajících (a zdravou ekonomiku podmiňujících) komparativních výhod, k přenášení rozhodování daleko od reálně probíhajících lidských interakcí na mikroúrovni, takže se chtě nechtě musí opomíjet - od každé lidské činnosti neoddělitelné - specifiky, zvláštnosti a jednotlivosti. Zvláštním krokem ve stejném směru byla měnová unifikace významné části Evropy zavedením jedné, společné měny (o tom více v mém textu "Euro a jeho budoucnost: pohled z budoucí členské země", Newsletter CEPu, leden 2004), která zbavila jednotlivé země výhod vlastní měnové politiky (včetně stanovování si cílů politiky) a výhod existence flexibilního kursu.
V těchto věcech se nejedná o žádnou konstantu poválečného evropského uspořádání, ale o radikální změnu posledního období. Unifikační, harmonizační, standardizační kroky jsou pro ekonomiku evidentně negativním vlivem. Zbavují ekonomické subjekty motivů k ekonomické aktivitě. Je vědomou mystifikací namlouvat občanům Evropy, že všechna tato opatření jsou pouhým neutrálním stanovováním pravidel hry, určováním měr a vah či dopravních značek, vykolíkováním hřiště, aby bylo jasné, kde a co se hraje a aby měli všichni jedna pravidla.
Příkladů je mnoho. Výše a typ daňových sazeb je sociopolitickým rozhodnutím, odpovídajícím té které zemi, jejím politickým preferencím, rozsahu jejích státních výdajů, představám o výhodách přerozdělování příjmů, efektivnosti státní správy, nárokům plynoucím z potřeby řešit konkrétní aktuální problémy atd. Harmonizace daní je násilným zglajchšaltováním velmi různorodé reality.
Standardizace, neboli povinné zavádění jednoho typu bezdotykového vodovodního kohoutku nebo jednoznačné určení lhůty, po kterou mohou být "hotové" různé hotové potraviny (a tisíc dalších věcí), je cestou likvidace výrobců s nižšími náklady. Ti mají nižší náklady proto, že se uskrovní a že preferují svou ekonomickou aktivitu před luxusem. Je likvidací určitých typů pokrmů, které v různých zemích konzumovali po celá staletí. Je to - podivně evropská - macdonaldizace našeho kontinentu, je to opět pokus o eliminaci různosti, o eliminaci prostších a levnějších věcí, o eliminaci blahodárné konkurence.
Jsem přesvědčen, že toto všechno má na ekonomiku v Evropě neblahý vliv. Ale nejen to. Zmínil jsem - vedle institucí - i politiku, zejména makroekonomickou. Jsem přesvědčen, že i zde je problém. Období devadesátých let bylo obdobím zvláštního posunu názorů na inflaci (jako opožděná reakce na monetarismus a na inflační epizodu počátku osmdesátých let, spojenou s ropnými šoky), který se projevil stanovováním daleko nižších inflačních cílů, než tomu bylo v minulosti, bylo obdobím přeopatrné měnové politiky, působící na ekonomiku brzdícím způsobem, bylo obdobím popletení si role centrální banky v pluralistické, demokratické společnosti s technicky neutrálním Úřadem pro míry a váhy, bylo obdobím deficitních rozpočtů. I to byla výrazná změna v protirůstovém směru.
Mám tedy 2 kandidáty na výklad ekonomického zpomalení v Evropě - evropeizaci a typ makropolitiky. Obávám se, že řešení nebude snadné. Budeme se asi s mnohými lišit ve výkladu evropských problémů příčin a tudíž i v metodách léčení. Evropeismus je dnes nedotknutelný, a proto po nemalou dobu bude nezměnitelný. Makroekonomické názory se snad mohou měnit snadněji, i když i tam jsou silné lobbistické zájmy. Málokdo si to chce takto čistě uvědomit. Většinou v Evropě spoléháme - jako za Brežněva - na vědecko-technický rozvoj, na novou informační ekonomiku, na rozum novodobých plánovacích úřadů (dnes zvaných evropské agentury), na zvyšování počtu vysokoškoláků, na imigraci lidí s vysokým IQ, atd.
Tudy ale cesta ani v Evropě, ani v České republice nevede. To je zhruba to, co jsem byl připraven říci na Světovém ekonomickém fóru v Davosu.
PRÁVO 31. ledna 2004